fbpx

Svět hodný pozornosti (2. část)

V předchozí části jsem nakousla téma estetického vnímání jako cesty k umění, které vám třeba není (zatím) nijak blízké. Ale umění vůbec nemusí být hlavním cílem, protože navrhované minitréninky a praktiky vás obohatí v každém případě. Zmínila jsem, že je dobré vzít rozvoj vnímání pěkně od podlahy, protože to vlastně ani jinak nejde. Od podlahy zde znamená zaměřit se na naše smysly. Naznačila jsem, jak můžeme trochu blíže prozkoumat a zbystřit náš hmat, čich, chuť. V této části se podíváme na zrak a sluch.

Když jsem chodila do školy, učili jsme se, že zrakem dostáváme až devadesát procent informací z okolí. Aktuálně wikipedie uvádí osmdesát procent. Zřejmě to tak nějak bude, nemám žádnou kvalifikaci tohle číslo zpochybnit. Ale myslím, že když máme rozvinuté dobré komplexní smyslové vnímání, jednotlivé smysl vzájemně spolupracují a doplňují se, tak sami těžko rozeznáme, kterou informaci nám jaký smysl dodal. Např. zrak i sluch se podílí na orientaci v prostoru. Můj nevidomý kamarád dokáže podle odrazu zvuku od okolí ve známém městě určit, kde je. On má tedy výjimečně dobré uši i na nevidomého, ale pro představu, co lidské smysly zvládnou rozlišit, jsem to zmínit musela. Pokud chodíte občas bosky nebo v barefoot obuvi, tak víte, že už i tím, že zujeme boty nebo zcitlivíme podrážku a funkčnost klenby a prstů dostane se k nám více podnětů. Nejvýraznější je asi teplota povrchu a potom samozřejmě jeho členitost. 

Zpět k zraku. Vnímáme prostor, barvu, světlo… A divili byste se, jak slepí dokážeme být, když jsem na něco díváme. Je to způsobeno tím, na co jsme zaměření. To je nesmírně zajímavé téma a většinou se jím zabývá nějaké z odvětví psychologie. Velmi známé a mezi lidmi populární pokusy jsou ty s neviditelnou gorilou. Když záměrně sledujete jeden jev, většinou přehlédnete jiný. Tento fakt si jako laici můžeme vysvětlit dvěma způsoby: Jako nedostatek nebo jako funkční princip. V rámci estetiky a vnímání se tady blížíme jednomu z mých oblíbených témat, kterým je an-estezie. Píši to záměrně s pomlčkou, aby bylo jasné, co tím myslím. Znáte anestezii nejspíš od zubaře. Nebo možná i z operací nebo možná jen jiné, krátkodobé stavy znecitlivění. Jde o vypnutí citu, vjemu. V estetické teorii je anestezie vlastně vypnutí vědomého vnímání podnětů. Pokud je anestezie jako stav většinová, potom jsme velmi  nevnímavými jedinci. Chodíme kolem věcí, ale příliš si nevšímáme, jaké jsou. Je jedno, jestli je to výloha obchodu nebo park. Pokud nás něco má zaujmout, musí to zuřivě blikat nebo něco podobného. Vtip je, že se člověk “naučí” nevnímat nakonec ani to blikání. Kolik z vás si už zvyklo na obrazovky v restauracích? Vzpomenete si, kolik světelných reklam je na okolních domech nebo v nejbližším městě na známé ulici?

Pokud je anestezie záměrná nebo alespoň víte, že jste schopni si takovou anestezii “přivodit” (a teď nemyslím přemírou alkoholu :-)), tak je to funkční princip. Dokážete přežít v tom šíleném prostoru vizuálního smogu (o tom někdy později) a přesto umíte vypnuté vnímání zase podle potřeby nahodit. Třeba když si vybíráte oblečení nebo dokonce zařizujete bydlení. Nebo jdete do galerie. Nebo přemýšlíte, jak zvelebit místní náves nebo vaši zahradu. Anestezie v estetickém vnímání neznamená, že vypnete vidění. Ale že vypnete záměrné vidění. Nebo ho zase zapnete. Je to součást tréninku zraku. Zkuste se v teď nebo v následujících dnech zadívat na nějaký předmět, situaci nebo jev a v duchu si popsat, co všechno tam vidíte? Nebo se pozorně dívejte na fotku v novinách nebo časopise (klidně online). Zkuste popsat, jaké je tam pozadí, co je nejvýraznější objekt, jaké mají objekty tvary nebo jestli je jeden vámi zvolený předmět nějak členitý. Zkuste si uvědomit světla a stíny, barvy a jejich odstíny, zaměřte se jen na malý kousek a popiště ho. Alespoň v duchu, ale zkuste to slovně, pomůže vám to se skutečně zaměřit a nenechat hlavu a oči po zvoleném objektu jen klouzat. Někdy stačí opravdu malinko – kouknout pod nohy na chodníku, na kůru stromu – a popsat si ji. Barvu, fleky, stíny, strukturu, velikosti, co tam leze nebo neleze… Jakou barvu mají většinou kmeny stromů?

Něco podobného můžete zkoušet i se sluchem. I pro něj platí možnost anestezie. Často si kladu otázku, zda by si lidé v hospodě či kavárně všimli, že jim někdo vypnul hudbu. V případě rádií jsem si téměř jistá, že by si nikdo nevšiml, jen by se postupně ztišila hlasitost konverzace, protože by nebylo třeba nic přeřvávat. Pokud někdo pouští tišší ambientní hudbu, ticha si kupodivu všimnete dřív, ale ani tam by asi nebylo procento lidí, kteří by to postřehli, o moc vyšší. Už jsme si na ten pozaďový hluk příliš zvykli. A to tak, že jej neslyšíme ani na ulicích, ani v restauracích a dokonce ani v bazénech (tam to vůbec nechápu, akustika z rádia v hale udělá opravdu jen hlukovou kouli a do ní lidé na sebe křičí a podle mne se ztratí jeden bonusový efekt volného času – uši ani kus mozku nemají šanci moc relaxovat). Vypnutí záměrného slyšení je tady vyloženě druh sebeobrany. Ale záměrné zapnutí nám zase dá mnohem víc radostí a možností třeba v tom, že si vychutnáme zpěv ptáků na procházce nebo i díky tomu objevíme novou oblíbenou písničku. Zkoušeli jste třeba identifikovat, kolik různých nástrojů slyšíte ve vaší oblíbené nahrávce? Zkuste tedy hned teď zapnout sluch a věnujte chvíli tomu, co všechno slyšíte. Vlastní dech? Šustění oblečení? Ptáky za oknem? Šumění silnice? Troubení aut, sanitku? Něčí kroky? Křik dětí? Sousedy? Hudbu? Vítr? Šplouchání vody, kapající kohoutek, větrák počítače? Zase si to pojmenujte.

No, a zkuste třeba spočítat, v kolika obchodech, do kterých přijdete v následujících dnech NEbude hrát nějaká hudba. A můžete mi zase napsat, jak ty vaše pokusy dopadly!

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *