Nepodceňujte populární kulturu!

50., 60. a 70. léta v umění a v teorii umění s sebou přinesla definitivní změnu. Přijaly mezi sebe populární kulturu a její produkci. Vysoké umění a populární (zábava) přestaly být na opačných koncích spektra (jestli vůbec před tím na jednom spektru byly) a začaly dokonce fúzovat.

Hranice mezi vysokým a nízkým se pomalu stírala. Když Umberto Eco vydal Jméno růže, bylo dokonáno. Postmoderna byla tady. Vrstevnaté dílo, které můžete číst jako detektivku nebo jako intelektuální hříčku a bavit se všemi jejími kulturními, historickými, jazykovými a literárními odkazy, aluzemi… prostě dílo všech vrstev pro všechny vrstvy. Dneska se zdá vidět, že tak jednoduché to nebylo. Že zábava pochybné kvality existuje, že se populární scéna obnovila (zlé jazyky říkají, že klesla o jeden stupínek níž) a svět kultury je stejně pořád rozdělený, jako býval. To ale také není pravda, protože Hérakleitos měl pravdu (nevstoupíš dvakrát do téže řeky).

Nicméně existuje oblast kultury, která má tu potenci oslovovat skutečně široké publikum, širší, než to, čemu říkáme vysoká kultura nebo umění. A i když nezasáhne úplně všechny vrstvy společnosti, pořád to spektrum je široké. Navíc tato díla mnohdy získávají časem nové rozměry a významy, stávají se kultovními a osloví dokonce mnoho po sobě jdoucích generací.

Tato díla nejsou rozhodně z jedné poličky. I mezi nimi lze nějak kvalitativně rozlišovat. A hlavně žánrově. A tady platí na 100% to, co říkám u vkusu – i když vám něco chutná, neváhejte ochutnávat nová jídla. Nejhorší, co se vám může stát je, že si rozšíříte jídelníček. Knihy, filmy, stolní i počítačové hry. Jsou to formáty, které můžete pustit nebo přečíst opakovaně. Některé zrají jako víno. Tolik tedy úvod, kterým jsem chtěla zarámovat následující, v podstatě spíš osobní, dojmy a tipy z oblasti podobných děl.

Zavřený v blázinci

Tohle není populární kultura, to je jednoznačně vysoká. Totiž Mistr a Markétka od Michaila Bulgakova. Surreálný příběh, který velmi dobře ve svých absurditách popisuje ruskou kulturu, společnost a politiku. A ejhle. Zrovinka nedávno jeden dlouholetý prokremelský blogger otočil a pustil se do otevřené kritiky Putina. (Ne, že by to byl demokrat, rád by silné Rusko, ale začalo být asi příliš zjevné, že s Putinem to nebude.) Asi věděl do čeho jde, protože stihl zvládnout své výroky potvrdit i v rozhovoru pro mezinárodní noviny a do 48 hodin skončil v blázinci. V Audiotéce Mistra a Markétku najdete ve skvělé literární inscenaci a ten blázinec, pro korektnost, psychiatrická léčebna (prosím, nijak to neshazuji, jen tu chci použít citově zabarvená slova), dostane po přečtení či poslechu nový význam. Souvislosti se vyjasní.

Žít v konspirační teorii

Faucaultovo kyvadlo Umberta Eca se nečte tak snadno jako Jméno růže. Je také delší, asi 700 stran. Má pomalejší rozjezd. Chce o trochu větší kulturní přehled. Ale pořád je to dílo, které láká. Láká proto, že se to tam hemží esoterikou, alchymií, templáři a mnohými spiknutími napříč dějinami.

Jak byste se cítili vy, kdybyste si z nudy vymysleli konspiraci a najednou jste zjistili, že je skutečná? A že vám jde o život… Další možná rovina interpretace je taková, že jde “jen” o vztah reality a fikce. V současné době sociálních sítí a globální nestability, dezinformačních válek a Epstein Files dostává i tato kniha nový rozměr, který si možná ani Eco neuměl představit.

Terry Pratchett, série Hlídky

Je jedno, jestli jste ochlasta s chudinské čtvrti, pokud máte hodnoty dobře poskládané, bude z vás hrdina. Alespoň pro čtenáře. A co takový lord Verinari, nevolená hlava města, která je mazanější než dva cechy vrahů dohromady, který se neštítí ničeho, ale který… z nějakého důvodu… nepatří mezi záporné postavy. I když víte, že všechny vlastně jen využívá a baví se tím, že tahá za různé nitky, je mistrem manipulací… nemůžete se zbavit pocitu, že taková vláda v době chaosu a nestability má své klady. Vetinari není lidumil. Vetinari ale hlavně není psychopat. Ale to stačí. Vidí dopředu a má věci pod kontrolou. Série Městské hlídky zde.

Ten nakonec vyléčený alkoholik je přesně takový blázen, kterého chcete někde kolem sebe, protože půjde místo vás tam, kam se vy bojíte. Víte, že jeho motivace bude vždycky správná. U knih ze série Městská hlídka se budete bavit, ale ten smích i úsměv budou trochu nakyslé… budete si pořád říkat “kde já to už viděl…” P. S. Vyléčený alkoholik, který umí kašlat na normy a přesto se mu daří zůstat v přijatelných mezích, je DJ Rockstar https://www.instagram.com/djroxtar/. Případně si jej najděte na Youtube. Vydržte pár krátkých písní. Pochopíte, že má smysl pro hraniční humor, ale také odvahu a hodnoty nastavené lépe než mnohý z nás.

Postapo a ty další

Postapo je žánr, který vyrostl ze strachu z atomových zbraní. Řekla bych, že opět nabývá na aktuálnosti. Ke každému mému nadpisu by mohl být seznam mnoha desítek knih a autorů. Nejsem literární kritik, chci jen navrhnout možný pohled na svět a důvod, proč nečíst jen zprávy a sítě. Tak tedy:

Isaac Asimov a jeho kniha Nadace jsou v něčem nejstrašidelnější verzí postapokalyptického světa, jakou si nejspíš umíte představit. Přichází obrovský úpadek společnosti, věda dostává na frak… existuje způsob, jak zmírnit dopady? Jak zachránit budoucnost? Co to vyvolá? Jsou věci tak, jak vypadají? Bude válka? Stalker (film, rež. Tarkovskij)/Piknik u cesty (kniha, bratři Strugačtí) je pro mne osobní záležitost. Alespoň jeho zmíněná filmová podoba. Po shlédnutí jsem si musela dát panáka, abych došla domů. Kontakt s mimozemskou civilizací může dopadnout docela jinak, než si (naivně) představujeme. V každém případě se nás to dotkne. Ale jak. Jak? S čím si můžeme dovolit si zahrávat? Co se dozvíme sami o sobě? Pomalejší film asi nenajdete, jenže se od něj stejně nedokážete odlepit. A pak chvíli trvá, než se vaše myšlenky podaří pochytat a vrátit do souvislých kolejí. I to se ledaskomu děje, když otevírá a čte ráno zpravodajství z našeho světa…

Taktorchupostapo plné cynismu, ironie a sebekritického humoru je polská série od Andrzeje Pilipiuka s postavou Jakuba Vandrovce. Kdo neznáte, jako Češi (a Slováci) tomu určitě přijdete na chuť!

A můžeme připomenout tituly jako Já, robot, It nebo Armagedon…

Dobrá znamení jsou kniha z dílny Neila Gaimana a Terryho Pratchetta. Relativně nepravděpodobná dvojice autorů vytvořila knihu, kterou překoná máloco. Pokud máte rádi inteligentní humor. Také tu budete potřebovat nějaký ten základní kulturní přehled, bude se vám hodit základní znalost Bible a tak. Armagedon, který nakonec skončí dobře. Jenže… Mezi Čtyři jezdce Apokalypsy se dostal místo Moru Znečištění (kdyby Mor tušil, jaké možnosti moderní doba nabízí…) a Hlad má varující podobu značek slibujících chuť bez kalorií. Varováním je i to, že mnohem účinnější zlo než jeden svedený kněz, je vypnout ve všední den na 15 minut semafory někde uprostřed Londýna, případně dobrý design víceúrovňové křižovatky. Lidi stačí jenom pošťouchnout, většinu toho zlého potom zvládnou už sami. Podobnost s děním na sociálních sítích (které v době psaní autoři neměli) je čistě náhodná. Nebo možná není.

Cyberpunk

Něco, v čem jsem totální nováček, ale chystám se na to. Takže tady pro vás mám jen tipy od poučeného kamaráda. Následuje upravený překlad anglické Wikipedie.

William Gibson je široce uznáván jako zakladatel cyberpunkového sci-fi žánru. Jeho román Neuromancer z roku 1984 definoval jeho klíčové rysy – směs vysokých technologií a nízkého života v dystopické společnosti.

[…]

Gibson vymyslel termín „kyberprostor“ jako halucinogenní digitální realitu dat vizualizovanou jako svítící mřížky, dostupnou přes neurální rozhraní.

[…]

Cyberpunk podle Gibsona zkoumá „lowlife a high tech“ – hackování, megacorporace a lidské augmentace uprostřed městského chaosu a nihilismu.

Od Poirota k 007

Připadají vám dnešní varování o hybridních hrozbách, vlivových operacích a memetické válce trochu přehnané?

Vraťte se ještě jednou k Faucaultovu kyvadlu nebo to zkuste se mnou jinou cestou.

Robert van Gulik psal o staročínském soudci Ti. Jeho detektivní příběhy se staly hitem. Dokázal tak přiblížit myšlení i kulturu staré Číny velkému počtu lidí. Dick Francis psal detektivky/červenou knihovnu z oblasti dostihového prostředí a hodně se tam o jeho zákulisí dozvíte. Rex Stout vytvořil detektiva Nero Volfa, který nejenže je světově známým pěstitelem orchideí, ale také gurmánem a platí si vždy špičkového kuchaře a sám se na jídlech podílí. Postřehy z těchto oblastí k vám přejdou přirozeně a zamilujete si je. Přitvrdíme:

Tom Clancy byl americký spisovatel jehož “nejznámější tvorbou jsou jeho fiktivní válečné knihy založené na popisu současných vojenských technologií.” (Wiki) Tohle by si měli přečíst všichni ti, kdo chtějí na internetech být mezi obdobím hokejových trenérů a bankovních specialistů také odborníky na zbrojení.

Dejte si třeba Vysokou hru patriotů a zejména Kardinála z Kremlu, třeba.

John le Carré byl bristký spisovatel, který se věnoval špionážním a politickým románům. V padesátých a šedesátých letech pracoval pro MI5 a MI6. Kariéry mezi špiony se postupně vzdal a začal jen psát. Ale… ten vhled, ten nemá jen tak někdo. Ve svých románech si dovolil mnohou kritiku právě pohledem někoho, kdo vidí do zákulisí.

Frederick Forsyth, Brit a letitý agent MI6. Romány zasazené svým dějem ke skutečným událostem, detailní informace (o všem, od lidí, přes jednání po technologie). “Knihy autora pracují s předpokladem určitého obecného morálního kodexu západní civilizace. Dobro (byť ne nutně hlavní kladný hrdina) zpravidla uspěje, nebo aspoň zlo netriumfuje. I kladné postavy ovšem často nectí zákony nebo jimi pohrdají (lidská práva, soudní proces), neboť by jim bránily efektivně dojít ke svému cíli.” (Wiki) Pamatujete si na tu postavu vyléčeného opilce od Pratchetta? A lorda Vetinariho? Dá se vlastně dobro zajistit jen tím, že dobří lidé budou také vždycky jednat podle svých ideálů? Nedá se na konec lepší svět vytvořit jen tím, že dobří budou mít odvahu používat zbraně druhé strany? Otázky, které určitě některé z vás napadají, ony napadají mnoho lidí v průběhu času…

Ian Fleming je autorem postavy a příběhů Jamese Bonda, agenta 007. Způsob, jak mladým zábavně vysvětlit kulturní pozadí Studené války. A možná i pochopit některé části současného dění. Mimo to jsou dnes filmové adaptace skvělou učebnicí módy, ženských rolí, technologického pokroku, reklamního průmyslu…

Sledování různých pater popkultury může být velmi dobrým způsobem, jak si srovnat myšlenky, pospojovat informace a zatřídit vlastní zkušenosti. Výsledek může být lehce depresivní, protože varující. My to všechno víme… Už dávno.

Je v zásadě jedno, jestli čteme/sledujeme vysokou nebo populární kulturu. To, na čem nakonec vždycky záleží, jsou hodnoty, ze kterých produkce vyrůstá.

Umělci a kulturní oblast dokáží některé problémy zachytit dřív, než se propíšou do celé společnosti. Zároveň jsou literatura a film alternativní cestou ke kontextu a porozumění – zvlášť už ta věkem prověřená díla.

Nakonec mne naprosto upřímně zajímá, co pro podobný vhled byste z oblasti literatury nebo filmu doporučili vy?

(Už se ke mně dostal tip na film Čaroděj z Kremlu. Podle popisu je to možná až příliš poplopatické. Na druhou stranu to může dost zkrátit hledání a skládání scén z reálně předlohy a může nám ledasco dojít. Včas.)