Přeskočit na obsah
“Podle tohoto přání sovětské strany má výstava dokumentovat význam skla ve všech úsecích společenského života a jeho uplatnění v jednotlivých oblastech národního hospodářství. Současně poukazovali zástupci ministerstva kultury SSSR na skutečnost, že v Moskvě bude v tomto roce výměnou za sovětskou výstavu v New Yorku uspořádána velká americká výstava moderní techniky, která bude určitým způsobem propagovat tzv. „americký způsob života“. Za tímto účelem již v moskevském parku v Sokolnikách probíhají rozsáhlé přípravy, neboť USA zde staví vlastní pavilon. Podle získaných informací věnovala na tuto akci vláda USA zcela mimořádně dotaci několika miliónů dolarů vedle běžných finančních prostředků amerických monopolů. Současně s touto výstavou bude v Moskvě probíhat několik kulturních akcí z USA. K této skutečnosti je třeba přihlížet při pojetí a realizaci československé expozice.“
(Národní archiv v Praze, Fond KSČ-ÚV-02/2: KSČ – Ústřední výbor 1945-1989, Praha – politické byro 1954- 9162, svazek 212, a. j. 288/6, Příloha č. III Usnesení 43. schůze politického byra ÚV KSČ ze dne 31. 3. 1959, Zpráva o uspořádání výstavy československého skla v Moskvě, [Opis z r. 1971].)
V létě 1959 stály v Moskvě vedle sebe dvě výstavy. Jedna americká, velkolepá přehlídka středostavovského životního stylu, financovaná z vládních i soukromých zdrojů v řádu milionů dolarů. Druhá československá, celá věnovaná sklu. Když ji Chruščov osobně navštívil a prohlásil, že naši skláři jsou „kouzelníci”, bylo rozhodnuto. Československo v té neoficiální soutěži zvítězilo.
Jenže jak k té výstavě vlastně došlo? To je příběh, který mě zaujal natolik, že jsem mu v diplomové práci věnovala celou kapitolu – a který mi v poslední době přichází na mysl poměrně často.
Zakázka z politbyra
Výstava nevznikla z iniciativy sklářů ani kurátorů. Vznikla z politického příkazu. Archivní dokumenty, které jsem studovala v Národním archivu, jsou v tomto ohledu překvapivě upřímné. Sovětská strana potřebovala odvést pozornost Moskvanů od americké expozice v parku Sokolniki. Termín byl pevně daný, totiž 1. srpna 1959. Téma si vybrali Sověti sami. A Praze zbývaly na přípravu celé expozice pouhé čtyři měsíce. Jestli má někdo z vás zkušenost s většími výstavními projekty, asi si umíte představit, jak šibeniční termín to byl. O to spíš, že výsledek měl být ohromující a případné politické dopady velmi nepříjemné.
Realizací byl pověřen zkušený výstavní komisař Jindřich Santar. Zvolil sklo – už tehdy tradiční český vývozní artikl, který měl za sebou čerstvý triumf na bruselském Expu 58. Naštěstí! Bylo totiž z čeho vybírat a na co navázat. Na ploše téměř šesti tisíc čtverečních metrů vznikla v Moskvě obrovská show, která nakonec přilákala přes jeden a půl milionu návštěvníků.
Zde 2minutová oficiální dobová reportáž: https://www.ceskatelevize.cz/porady/10116288585-archiv-ct24/213411058210009/cast/246898/
Rozpočet? Původní návrh byl milion korun. Výsledná částka byla čtyřiadvacetkrát vyšší.
Paradox, který stojí za pozornost
A tady začíná ta část příběhu, při které mne trochu mrazilo a mrazí dodnes.
Výstava vznikla jako čistě politický nástroj. Nikdo nepředstíral, že jde o nezávislou kurátorskou akci. A přesto – nebo možná právě proto – se na ní představila tvorba, která byla v přímém rozporu s oficiální estetikou socialistického realismu. René Roubíček tam vystavil abstraktní prostorovou instalaci z kovu a skla. Stanislav Libenský a Jaroslava Brychtová tavené plastiky, které fungovaly jako sochy i jako malba zároveň. Věci, které by na domácí oficiální výstavě malířství nebo sochařství prošly v té době jen těžko, tady stály v čele státní reprezentace.
Chruščovova pochvala pak fungovala jako tiché politické posvěcení. Abstraktní umění ve skle získalo průkaz bezpečnosti – ne proto, že by ho někdo obhájil jako hodnotné, ale proto, že se ukázalo jako užitečné. Ono tedy bylo obojí. Výjimečnou výtvarnou hodnotu potvrdilo před tím a zejména potom opakovaně a po celém světě… ale tady, v Moskvě, mělo toto oficiální posvěcení svůj nepojmenovaný počátek. A víte co? Moc se o tom neví…
Kurátor sbírek skla Severočeského muzea Oldřich Palata to formuloval velmi přesně: sklo se v Československu stalo vedoucí uměleckou disciplínou právě proto, že do ní režim neviděl ideologické nebezpečí. Skláři mohli dělat abstrakci i tehdy, když malíři za totéž riskovali existenční problémy.
Proč o tom píšu teď
Tento příběh mám v hlavě poslední dobou ze dvou důvodů. Protože moje mamka právě vystavuje v Brně a je jednou z absolventek zmíněného prof. Libenského, tedy jednou z nositelek tradice českého uměleckého skla. A potom proto, že jsem o tom už někdy psala (a moc jiných lidí ne).
Dnes to s vámi sdílím ne proto, že by se něco z toho dnes opakoval ve stejné podobě – to se nikdy přesně nestane. Ale mechanismus, který situace popisuje, je nadčasový: kultura jako nástroj reprezentace státu, umění jako artikl užitečný tehdy, když se hodí, a nebezpečný tehdy, když se hodit přestane. Hranice mezi podporou a kontrolou, která se posouvá podle toho, co je zrovna politicky výhodné.
V době, kdy sledujeme, jak se o kultuře čím dál víc mluví primárně v kategoriích užitečnosti, ziskovosti, loajality a reprezentace, mi přijde důležité připomínat, že tohle není nová situace.
Ze sousední modré k tomu např. Jaroslav Kolář https://www.facebook.com/story.php?story_fbid=3185389218300671&id=100004888724135&rdid=PFCFo7l8xMIoDz7d#, ze kterého cituji: “Důvodem je snížení financování a to konkrétně o příspěvek Černínského paláce. Zatímco loni měla síť Českých center k dispozici 180 milionů korun, letos Ministerstvo zahraničních věcí ČR rozpočet seškrtalo řádově o desítky milionů. To znamená výrazné zeštíhlení celé sítě center, která slouží jako nástroj kulturní diplomacie České republiky.”
Češi to v 50. a 60. letech dokázali přečíst dobře. Výtvarníci díky tomuto politickému paradoxu mohli využít prostor, který se jim skoro zázrakem otevřel. Mohli trochu svobodněji tvořit i dýchat, i když většina takových děl mířila za hranice a zde tolik známá nejsou.
Otázkou dnes je, zda se chceme do podobné situace dostat znovu. Ať už s kulturou nebo třeba s médii. Bez legrace – sledujeme silné náznaky, že přesně tím směrem míříme.
Tento text vychází z výzkumu, který jsem prováděla pro svou diplomovou práci na oboru Srovnávací uměnovědná studia na Masarykově univerzitě. Pracovala jsem mimo jiné s archivními dokumenty z Národního archivu v Praze a s osobními rozhovory se sklářskými výtvarníky.