Přeskočit na obsah
Japonsko-americkou teoretičku Yuriko Saito už jsem u sebe několikrát zmiňovala jako jeden ze zdrojů toho, jak chápu estetiku já sama. Když jsem na její přístup narazila, bylo to pro mě vysvobození, protože jsem konečně objevila sice poměrně minoritní přístup k estetice, ale přeci jen relevantní v rámci odborné komunity. Přestala jsem se cítit divně.
😍👌Před rokem ovšem vyšel překlad její první knihy Everyday Aesthetics ve slovenštině (a proto hádám, že český ani nebude). Každopádně pro následující text jsem si dovolila převádět citace z něj do češtiny (se svolením autora slovenského překladu Jozefa Kovalčika). Špatně se mi to ve slovenčině přepisuje a věřím, že to pomůže i plynulosti čtení.
Estetika (už) není nauka o kráse
Už ode mne znáte tezi, že estetika se nerovná kráse.
Estetická zkušenost nebo reakce nemusí vůbec být příjemná. Je to jedna z myšlenek, kterou i paní Saito zahajuje vysvětlování svého chápání estetického pole.
“Jak upozorňují někteří současní autoři a autorky, náš estetický život nezahrnuje jen příjemné, ale také nepříjemné zkušenosti, které jsou charakterizované jako depresivní, nechutné nebo tísnivé.” (Každodenná estetika, s. 27)
Druhou pro mne důležitou, ale obtížně vysvětlitelnou věcí je to, jak nenápadné nebo nepojmenované mohou naše každodenní estetické zkušenosti být. Z tohoto bodu plyne jedna z nejčastějších kritik tohoto estetického přístupu, o které napíšu za chvíli. Tady opět slova Yuriko Saito:
“Tvrdím však, že estetická reakce může být též zdánlivě nesignifikantní, někdy téměř automatickou odpovědí utvářenou v našem každodenním životě. […] …přidávám i takové estetické reakce… [které] nás nabádají ke konání, například k čištění, vyhazování, nakupování a podobně. To je typický způsob, jakým estetika funguje v běžném životě.” (Každodenná estetika, s. 27-28)
Všechno je estetika?
Právě poslední myšlenka je hozená bomba, se kterou se vypořádáme za chvíli. Pro tuto chvíli pro mne v sobě ukrývá jeden z argumentů, proč mají ve školním systému své místo esteticko-výchovné a vzdělávací oblasti. Stále bohužel platí, že:
“Dokonce i v rámci společnosti s etablovaným institucionalizovaným světem umění, jako je ta naše, ‘je možné se vyhýbat divadlu a baletu, nikdy nenavštívit muzeum nebo galerii, odmítat poezii a literaturu i vypínat rozhlasové koncerty. Budovy, města a předměty denní spotřeby však vytvářejí síť vizuálních dojmů, kterým se vyhnout nedá, jak zdůrazňuje Viktor Papanek.’“ (Každodenná estetika, s. 29)
Toto tvrzení má vlastně docela závažné důsledky:
Pokud bychom neuznali, že estetika existuje i mimo svět spojený s uměním a také přírodou (která není všude dostupná ve své ideální podobě), znamenalo by to, že podstatná část lidské populace nikdy nezažije estetikou zkušenost!
Jenže ona to není pravda a myslím, že dnes nemáme už problém se na tom shodnout. To, jak je zařízený byt, jak se oblékáme, jak vypadá a chutná jídlo, zda jsou v bytě květiny, jaké si koupíme hrnečky nebo jak vnímáme ulici kolem sebe, to všechno jsou oblasti, kde je estetika přítomná. A v určitém smyslu slova, je právě TATO estetika každodennosti tou důležitější. Už jen proto, že s tou uměleckou se nesetkají všichni, ale s tou všednodenní ano. A právě tyto estetické oblasti:
“Často ovlivňují a někdy i determinují náš světonázor, činy, povahu společnosti, fyzické životní prostředí a doslova běh dějin.” (Každodenná estetika, s. 29)
Z hlediska teorie estetiky se tu vlastně mluví o tom, kde se setkáváme s tím, čemu říkáme estetická zkušenost. Zároveň takové přemýšlení poměrně jasně ukazuje, jak bohatý a vlastně komplikovaný (a možná i komplexní) může estetický život být.
Všechno nemůže být estetika!
A teď je čas na onu zmíněnou kritiku proti takto široce pojímané estetice. V rámci odborné komunity najdeme kritických připomínek samozřejmě víc, ale já si vybírám jednu, která je pro mne osobně a mou práci nejdůležitější. V takto pojímané estetice má estetické vlastnosti úúúúplně všechno, ať pozitivní nebo negativní, silnější nebo slabší… a nedává tedy přiliš smysl nějak estetiku definovat!
Je to tak. Estetické vlastnosti má všechno. Dokonce i chování a myšlení. Ale pro mne je právě tohle nejsilnější argument, proč o estetice učit a proč upozorňovat na estetické vlastnosti a naše prožívání a soudy. Vysvětlím:
Nejsem akademik a mám tak větší svobodu a dovolujii si využít a třeba i lehce posunout některé myšlenky tak, aby mi pomohly vysvětlit, oč mi jde. V tomto případě jde o způsoby/druhy poznávání u předního českého strukturálního estetika Jana Mukařovského.
V zásadě mluvil o dvou způsobech poznávání světa: badatelském (vědeckém) a estetickém (v jeho případě spojeném především s uměním). Důležité pro mou myšlenku, jak to využít ve vzdělávání, je pouhý fakt, že existuje vícero druhů poznávání světa.
Můžeme jej poznávat vědecky, má to svá pravidla. Ale můžeme jej poznávat ryze prakticky, jestli je nám něco k užitku – k jídlu, ke stavbě obydlí, k léčení…, můžeme jej poznávat i spirituálně, duchovně. A můžeme jej poznávat i esteticky. Je to jen jeden z různých způsobů, které máme k dispozici. Všechny přitom můžeme použít na libovolný objekt, subjekt a mnohé i na pouhou myšlenku.
Vybíráme si, jak poznáváme svět a to nás rozvíjí
Pokud si jsme vědomi, že každý z přístupů nám o téže věci dokáže dát nové informace a přinést nové zkušenosti, je zřejmé, že když se nějakého z možných přístupu vzdáme, nebude naše poznání tak bohaté, jak by mohlo být. A je vždycky lepší, když je taková volba vědomá.
Samozřejmě, že naprosto nedává smysl všechno kolem sebe vždycky zkoumat všemi možnými přístupy! Nikdo z nás toho navíc není schopen. Ale vědět, že taková možnost je a že jsou lidé, kteří využívají odlišné druhy poznávání, to vede k lepšímu porozumění celé společnosti a dává nám to nástroj, který sami můžeme úspěšně využívat.
Jsem přesvědčená, že někdy stačí pouhé vědomí toho, že existuje něco jako estetické poznávání. Jestli se do nej skutečně pustíme, to je pak už další krok.
Když nás doma trápí nepořádek a zhoršuje náš, ehm, well-being, je to vlastně takové estetické poznávání nějakého celku, jeho vyhodnocování a reakce na něj. Naše motivace k úklidu nemusí být řízena jen zvykem, potřebou praktické přehlednosti nebo hygienou, ale i potřebou nějak esteticky působícího prostoru.
To samé bude platit o veřejných prostranstvích, zahradách, bude se to přímo dotýkat environmentálních témat, urbanismu… a to vše vede k politickým rozhodnutím a hodnotovým postojům. Tady se ukáže, jak může být estetický pohled determinující… To, co nás esteticky uspokojí je do nějaké míry dané také kulturní normou, ale mnoha dalšími věcmi, o to mi ovšem teď nejde.
Jde mi o to, že kritika toho, že všednodenní estetika vše estetizuje a tím vlastně nějak znemožňuje výjimečnost estetické zkušenosti je sice na místě, ale není tím, co estetické zkušenosti zamezí, nýbrž tím, co umožňuje si ji zvolit.
Estetická vnímavost vs. mindful vnímavost
S popularitou mindful konceptů se zdá, že by si estetického poznávání a prožívání mělo být vědomo mnohem víc lidí. Jen to neumí pojmenovat. Mindful/vnímavost nemusí být totéž, co vědomý estetický zážitek. “Vnímám oprýskanou zeď” není totéž jako “vnímám specifický charakter oprýskané zdi a to, jak na mne působí”. To druhé mindful o kus překračuje. Ale mnohdy právě tam mindful dospěje. Nejenže lépe vnímáme okamžiky a věci kolem nás, ale začínáme vnímat i to, co v nás vyvolají, jak působí. Na naše smysly i na naše myšlenky. Ať je vnímavost jakákoliv, je to dobrá cesta.
Pokud existuje nějaký národ, který se může chlubit tím, že něco podobného má zakořeněné hluboko ve své kultuře, jsou to Japonci. (Možná, že jim to tam na chvíli vlivem gobalizace zeslábne, ale oni to zase najdou, paradoxně jim mezitím zbytek světa pomůže s uchováním :-D.)
Nejkrásnější doklad něčeho podobného jsou dochované deníky jedné z dvorních dam, která u japonského dvora žila před více než 1000 lety. Její Důvěrné sešity jsou jednou z literárních památek, která mi pomohla vytvořit kurz postavený na japonské estetickém a filozofickém přístupu wabi-sabi.
Následující citát nám může pomoci vidět současné vlny veder v jiném světle (aneb konec června 2026).
“Co zní někdy jinak než jindy.
Hrčení kočáru na Nový rok, nebo ptačí cvrlikání, kašel za úsvitu a ještě víc hudba.
Co ztrácí zobrazováním.
Hvozdík. Puškvorec. Sakura. Podoba mužů i žen, o nichž se v příbězích psalo, že jsou krásní.
Co získává vyobrazením.
Borovice. Podzimní pláň. Horská dráha. Cesta v horách.
Zima – když je hodně studená. Léto – když je neslýchaně horké.” (Zápisky z volných chvil, s. 92)
Přeji vám pokojné léto. A můžete si v něm sem tam pocvičit svou ochotu poznávat svět i esteticky. Díky estetice všedního dne to můžete dělat skutečně kdekoliv a kdykoliv.
Možná vám s tím pomůže některá z mých tří nabídek, kterou tu uvádím:
1) Sběratel okamžiků
2) Balíček k wabi-sabi
3) Nebo samostatný Kreativní průvodce rokem (je součástí balíčku wabi-sabi)
Možná by se vám líbilo něco trochu jiného z mé nabídky na www.zruznychsoudku.cz nebo u mne na www.forendors.cz/petra_nimui.
Už teď se těším, až se do knihy začtu v jazyce, ve kterém neváhám u každého desátého slova! A doufám, že vy už trochu lépe chápete, k čemu nám to estetické poznávání světa může být. Těším se na vaše reakce!