fbpx

Mohu vám pomoci…?

Nedávno jsem se ptala přátel, s čím by za mnou přišli, kdyby potřebovali využít mou pomoc. Potřebovala jsem se zeptat, protože si sama připadám občas méněcenná nebo možná i neužitečná. Samozřejmě, přátelé nejsou ti, kteří vás bez mrknutí oka skopnou ze skály a nepodpoří vás. Ale i když jsem čekala nějaké to povzbuzení (vždyť i proto jsem se jich zeptala), překvapilo mne, kolik velmi dobrých postřehů o mně samotné se sešlo. Zatraceně – kdybych sama sebe měla definovat na základě svých přátel, není to vůbec špatné! 

Zřejmě budu celkem spolehlivá osoba. Mou devizou je i to, že nemám sklon člověka odsoudit proto, že o mém oboru neví minimálně stejně jako já (leckdo takové sklony má :-)). Snad to i vyznělo tak, že je bezpečné ze sebe přede mnou udělat blbce a já vás v tom nevykoupu. Musím říct, že tohle se mi poměrně dost často vyplatilo právě při výuce mých žáků. A zaráží mne, jak často ty mladé duše to ponížení očekávají, zřejmě proto, že se s ním poměrně pravidelně potkávají. Já sama se často bojím ptát na to, co by mne zajímalo, protože se bojím, že se mi dostane ponížení, pohrdání, odsouzení… Právě proto se bojíme dělat chyby nebo je před okolím zatloukáme. Přitom opačný přístup, kdy si chyby dovolíme a společně je potom probereme a naučíme se je opravit, nás naučí mnohonásobně víc. A ještě nám dovolí si zachovat nějaké to sebe-vědomí a sebe-důvěru. Takže tahle odpověď mne fakt potěšila. Upřímně.

Přátelé došli i k závěru, že jsem kompetentní jim pomoci v otázce umění – jeho vnímání, porozumění, možná i orientaci v historickém kontextu. Popravdě, tohle je něco, v čem nijak kovaná nejsem. Ani nejde o můj koníček, bez umění celkem dobře žiju poslední tři roky, ale je pravda, že si nedokážu představit, že by bez něj byl svět. Že umění chápu jako nutnou součást lidské (a možná nejen lidské!) společnosti, že v lidských životech má stejně důležité postavení jako třeba hra. A také umění chápu jako prostor, kde se uchovávají, obnovují a formují zásadní hodnoty. Ne umělecké, ale všeobecně lidské. Také tuším, jak komplikovaný svět je umění a možná se mi občas podaří někomu udělat drobný průvodcovaný exkurz do toho, co jsem se o umění naučila já, z kolika možných úhlů jej můžeme nahlížet a proč by nás mělo zajímat. A že líbí-nelíbí je strašidelně málo.

I z tohoto důvodu jsem nakonec na web  vytvořila rubriku Vnímání a jeho rozvoj. Myslím si, že to je úplně to nejdůležitější, s čím by se každý mohl a měl potkat – ne s dějinami umění, ale s nějakou průpravou, jak umění vnímat. Ušima, očima, hmatem, pohybem, chutí… hlavou, srdcem, bytostí.

Existuje mnoho povolanějších, kdo už takové průvodcování mají v malíčku. Některé vám tu snad představím. Třeba takového Michaela Třeštíka, toho pána já můžu. A jeho knihy o umění vnímat umění vám mohu vřele doporučit. Tu pro dospělé, i tu pro rodiče a děti. Snad vám je někdy příště představím blíž v některém svém textu. A nejen je!

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *