Venku je vedro a teploměr v mojí ruce ukazuje 38 stupňů. Mám horečku.
Už včera večer jsem cítila, že na mě něco leze. Dnes po snídani mne začala bolet kůže. Znáte ten pocit, jak je citlivá a jak na dotek, třeba i látky, reaguje pocitem zimnice?
Spustila se mi rýma, o čichu nemohla být řeč a chuť všeho byla najednou taková neurčitá, méně výrazná než jindy – a dochucovadly to nebylo. Oči mne pálí a světlo do nich bolí. Uši jsou zalehlé, a přesto hlasité zvuky, hlavně štěbetání dcery, se bolestivě propracovávají do hlubin mozku. Myšlení je utlumené, pomalé. Schválně, říkám si, jak dlouho si vydržím nevzít si Paralen, abych dala tělu šanci se s virózou poprat. Jak tak sedím za stolem a pomalu cucám heřmánkový čaj, napadlo mne, jak výrazně mi nemoc proměnila vmímání.
Vrátila mne do těla. Cítím každý sval a každý dotek. Vnímám ostré letní světlo a paradox pocitu zimnice, protože venku je skoro třicet nad nulou. No, já mám třicet osm, takže venku je pro mne pořád dost zima. Horečka mi ukazuje, jak mám změněnou i chuť a čich a sluch. Uvažuji o tom, jak málo a zřídkakdy vnímám normální stav svých smyslů. Kdy naposled jsem si uvědomila, že mne hladí látka (nejen něčí ruka)? Kdy jsem si uvědomila, kolik je kolem vůní a pachů a k čemu všemu mi ten lidský nos slouží? Jak často si opravdu vychutnám jídlo a pití? Vím vůbec, kolik informací ke mně proudí ušima? A tak si říkám: Jak dobře známe své smysly?
Pokud nechcete přicházet o mé nové články a ještě k tomu dostat nějaké ty zajímavosti navíc, zapište se k odběru občasníku zrůznýchsoudků nebo sledujte můj LinkedIn.