fbpx

Po vlastech českých – kontrasty (2. díl)

Po prvním mlhyplném výletu na Tolštejn a Jedlovou jsme strávili den u dceřiny prababičky. Je to svěží a odolná paní se smyslem pro humor, velkým přehledem a zájmem o svět. Dívala jsem se na ty dvě a říkala jsem si: v radosti ze života si jedna s druhou nezadá, takhle chci stárnout, aby ten kontrast vrásčité a dětské kůže byl to jediné výraznější. Byl to příjemný den, zakončený v cukrárně s vyhlášenými větrníky.

Další den byl čas na nový výlet. Manžel chtěl moc vidět nedaleký německý Oybin, městečko se zříceninou středověkého hradu a kláštera, který nechal postavit Karel IV. Je to přes pohraniční hory asi 20 km po silnici, ale my nemáme auto. Vlakem je to krásný výlet přes Žitavu, do Oybina jede parní vláček, ale cesta trvá dvě hodiny a my jsme si chtěli ještě udělat nějaký ten pěší výlet. Nakonec vyhrála varianta, že si vezmeme taxi na cestu  tam a zpátky půjdeme pěkně po svých, nějakých 18 km. To dáme. 

Taxi jsme našli výborné, i s autosedačkou a pán prý do Oybina pravidelně vozí lidi, cena tomu odpovídala, byla jen o málo vyšší než za vlak pro nás tři. Začátek se tedy povedl. Městečko samo není nijak mimořádné, ale hlavní ulice je malebná a hned vedle je krásný park. Nad hlavní ulicí z druhé strany se tyčí ostroh a na něm stojí první velký cíl naší cesty. Hned v první části stoupání stojí ale něco, co byste neměli přehlédnout, pokud sem pojedete. Malý horský kostelíček. Protestantský. Nádherně dochovaný malovaný kazetový strop a většina vyřezávaných dřevěných prvků v celém kostele tomu komornímu prostoru dodává neznámou, ale příjemně mystickou atmosféru. 

Za chviličku už jsme pokračovali výš. Nahoře jsem si prošli nádvoří a zasedli k obědu z vlastních zásob (kvůli dietě bych stejně v restauraci musela jíst svoje…). Češi vs. Němci tu byli tak 50:50. Pak jsem si prohlédli expozici a všechny výhledy, které nám tentokrát počasí dopřálo; bylo totiž polojasno a nějakých 25 stupňů přes poledne, ideální výletová teplota. Prolétli jsme i zdejší hřbitov, který má pod skalami také své kouzlo a mířili ke kostře kláštera. 

Je to jedno z těch míst, které má vnitřní sílu. Myslím, že Karel IV. pro to měl cit, i kdyby tu nic nestálo, lidé by sem chodili rozjímat. Zážitek mi nezkazilo ani duo kláves a houslí hrajících poněkud přeslazeným stylem jeden hit za druhým. Profesionálně, to jo. Navíc, s tou akustikou to asi o moc rychleji nešlo, ale ticho by se mi líbilo asi nejvíc. Pak přišel čas na slíbenou zmrzlinu a hurá na cestu, kterou zkušený poutník měl zvládnout za 5h a my si na ni dali 7-8h. Doma před západem slunce.

Dítě se veze u mne na zádech, muž nese krosnu. Začínáme stoupat a dělá se dusno. Potím se. Dítě začíná kňourat, že nechce být u mně, že je tam vedro. Nojo, ale ona nepošlape a takhle domů nedojdeme nikdy. Přemluvili jsme ji ještě na nějaký kilometr a pak šla chvíli ze zad dolů. Užívali jsme si lesní cestu, jemný písek, projíždějící jezdce na koních a rusalčino jezírko. Už jsme potřebovali nabrat nějaké tempo, takže šup, tentokrát do nosítka k tátovi, má tričko s menším výstřihem vzadu a navíc speciální úpravou proti pocení. Došli jsme k prvnímu rozcestníku a vybrali jednu ze dvou možných cest. Po pár dalších krocích dcera naštěstí podle plánu usnula a my jsme zkusili zvýšit tempo. Jo, kopce to byly slušné. Na to, že takovým terénem opravdu běžně nechodíme (naposledy to byly snad téměř na den přesně před pěti roky na svatební cestě Snowdonia ve Walesu a hora Akšúr v Maroku), jsme se celkem činili. Se zastávkami na rozdýchání. Budeme mít málo vody. 

Naštěstí jsme došli k velkému parkovišti (fakt nechápu, jak se tam mezi těmi lesy ocitlo), kde byly i záchody (hurrrráááá) s pitnou vodou (přežijeme!). Dítě se jako na povel probudilo a dali jsme si tedy svačinku. Bylo jasné, že teď ponese jen tatínek, takže jsme vyrazili dál. Bylo to teď poměrně náročné stoupání, ale naštěstí fakticky krásným terénem se soutěskami, velkými balvany a obsypaným borůvčím. To jsme využívali jako výmluvu k přestávkám a krmili i dítě na zádech. Anča všechno komentovala a jak byla svěží a všímavá, tak to byly někdy parádní kontrasty, když jsme na ni se supěním a vydechováním jednoslabičných odpovědí reagovali. Tímhle způsobem jsme dorazili za polovinu naší cesty a ocitli se pod Luží, nejvyšším kopcem Lužických hor.

… a vlevo stoupáme na Luž

Tam jsme si dali další přestávku a skřítek potřebnou rozcvičku. Obloha nás začala trochu strašit, protože se nad Luží objevovaly mraky a věděli jsme, že je možnost bouřek. Nahoře bychom ji potkat nechtěli. Ani v pláštěnce. 

Vyrazili jsme soutěžit s davem německých důchodců, kteří měli nehoráznou výhodu walkingových holí (hledala jsem očima vhodný klacek) a prázdných zad. Ale šli jsme plynule a nebe k nám bylo milostivé a místo lijáku a bouřky nám poslalo osvěžující deštík. Protože jsme nepotřebovali jít přes vrchol, s posledními silami jsme se dostali na hřeben. Oba nás tenhle závěrečný kopec prověřil, už jsme byli unavení. Na hřebenu nám ještě zapršelo, ale pak vykouklo sluníčko a nádherně rozsvítilo pokropený les. Cesta už byla skoro rovná a dítě chtělo ven a skutečně běhalo, asi už to chtělo pohyb, takže jsme postupovali pořád plynule a jen s krátkými povinnými přestávkami na další a další borůvky. Po asi dvou kilometrech jsme se dostali na hlavní cestu, která už vedla k Jiřetínu, kde na nás čekala postel. 

Takový pohádkový les, skoro 2 km klesání v podvečerním slunci.

Potkali jsme ještě užovku, několik modráků a jeden silný kontrastní výjev – suché stromy mezi svěží zelení. Vybavil se mi výjev z předminulého dne, kdy se veselá opičí dráha ve větvích stromů na Jedlové topila v mlze… Poslední kus cesty bylo hodně, ale fakt hodně dlouhé klesání a naše nohy se už ozývaly hlasitými protesty. Naštěstí pod kopcem byl skutečně Jiřetín! S úlevou jsme prošli loukou, kde jsme před dvěma dny trhali mateřídoušku a s úlevou a hodinovým náskokem oproti plánu jsme dorazili do penzionu. To bylo napínavé, že? Pro zkušené chodce nic moc, ale pro nás parádní zážitek, překonaná výzva a dokonce s tříletou cácorkou, která také vypadala docela spokojeně. Takže – hurá a někdy příště!

Kontrasty
Moje milované kopretiny. Jedno z pro mne nejhezčích slov ko-pre-ti-na.

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *