Protože chci dneska psát o kýči, který mám sama ráda, tak rovnou začnu obhajobou jeho existence.
Bez kýče nelze být
Opravdu si to myslím. Kýč má v našich životech nezastupitelnou roli. I proto je s námi pořád a trvale. Problém je, když jej zaměňujeme za něco jiného, když dokonale převládne, když převrství zkušenost s kvalitnějšími formami věcí, akcí, myšlenek…
Ale nelze bez něj být. Kýč nám pomáhá relaxovat. Pomáhá nám svou jednoduchostí, prvoplánovostí, milostí, roztomilostí – emotivním působením. A často příjemně emotivním. Právě tou příjemností je nám… příjemný. A nemůžeme být neustále v intelektuálním střehu, hledajíce vysokou kvalitu, myšlenky s přesahem a hluboké prožitky. Někdy je třeba jen tak splývat po povrchu.
Kdy jindy, když ne…
… o Vánocích!
Vánoce mají duchovní hloubku. Ještě hlubší ji má advent, jen v tom nejsme tak kovaní.
Ale Vánoce přinášejí radostnou novinu. Anděl se zjevuje. Všude jsou hrdličky, žežuličky, děti… a jdou k miminku, ovinutém v plenčičkách. V Betlémě v chlévě mu asi zima nebyla, u nás mu nosíme kožičky, vaříme kašičku… Noc je překrásná, svítí v ní hvězda jasná.
Všechno to se odehrává v období největšího temna. Té části roku, která je energeticky náročná. Která nás nutí věci uzavírat a přitom zpomalit. Která nám zhasíná světlo, které nám Štědrý večer opět začne rozsvěcovat (no dobře, slunovrat je o pár dní dřív), není náhoda, že vánoční doba dřív trvala až do Hromnic (na Hromnice o hodinu více).
Kdy jindy bychom si měli beztrestně užívat kýče, než v ten vánoční čas?
Od hudby po poslední perníček
Vánoční výzdoba může být velice vkusná a přesto hřejivá a dokonale tématická. A naopak – přehnat se to dá s tím vánočním kýčem, všeho moc škodí.
Ale přesto si myslím, že právě vánoční kýč je jediný, který snese toleranci. Který má své opodstatnění. Ať už to, že konečně padla rosa studená a narodilo se to dlouho očekávané miminko (které o pár let později skončí na kříži). Teď je to zdroj radosti, veselosti, zdroj naděje a roztomilosti, pokoje svatého a myšlenky na sjednocení národů. Tvůrce všeho-míra.
Miluji vánoční kýč
Cokoliv. Od koulí se sněhem, přes sobí spřežení (jenom Santu pořád rozdýchat neumím), miluju svítící rampouchy a sedmiramenné svícny v oknech. Všemožné svícínky, lucerničky, hvězdy, roztomilá jezulátka, dojímavé melodie, zlaté látky, ubrusy s vločkami, všemožné podoby betlémů, řetězy a ozdoby všech podob, vyzdobené nákupní galerie, přezdobené stoly, okna, stromky, speciální hrnečky, biliony světýlek, blikátek, pohlednice jako z konce 19. století, kde roztomilé děti s tvářičkami červenými od mrazu jedou na saních s rolničkami…
A vůbec je toho hodně.
A přála bych si, aby vánoční prázdniny a volno, které míváme, bylo delší. Abychom si stihli toho kýče užít dosyta, dosyta se rozplývat nad roztomilostí, utěšit se sladkým cukrovím i slaným salátem, užít si světla ve tmě a do nového roku nastoupit uvolnění, spokojení s tím, že jsme náročným temným obdobím roku prošli ve slavnostní náladě, bez tlaku, stresu, hlubokých myšlenek. Jen s nadějí srdci a perníčky v břiše.
Kýč má ve světě své místo. Musíme vědět, kdy si jej užít a k čemu je dobrý. Pak nám slouží. A já věřím ve vánoční kýč – jakkoliv to jde parádně i bez něho. Přeji vám krásné Vánoce!
Pokud nechcete přicházet o mé nové články a ještě k tomu dostat nějaké ty zajímavosti navíc, zapište se k odběru občasníku zrůznýchsoudků, nebo sledujte můj LinkedIn.