Moje mamka je skvělá výtvarnice. S opravdu dobrým vkusem. A vždycky ji nejvíc štvala prvoplánovost a kyčovitost tam, kde neměla nějaké rozumné opodstatnění.
Nikdy mi nekoupila barbínu. A taky mi nekoupila hromadu další “must have” mého dětství. Ne vždycky za to mohl nedostatek peněz, ale často právě nedostatek estetických a jiných kvalit.
Jako babička se kupodivu chová jinak.
V podstatě většinu nejstrašnějších věcí (které zahrnují i nákupy hraček na benzínce) máme od ní. Tedy, i od druhých prarodičů, ale mám takový nepříjemný pocit, že on vlastně vede.
Najednou jí to přijde vtipné. Jindy prostě neodolá těm psím očím a upřímnému nadšení (hlavně naší mladší).
Abych byla spravedlivá, máme od ní také spoustu skvělých věcí a hlavně parádních zážitků, ale stejně…
Když já si dovolím vytisknout dceři omalovánku (už to samo o sobě je hrůza) s barbínou nebo poníny (My Little Pony), tak bych měla vrátit diplom a stydět se, že se snažím prezentovat jako lektor estetických témat. 😀
Holt dvojí metr. Na své dítě jiný než na vnoučata… Už jsem se s tím nějak popasovala.
Ale řeknu vám, že popasovat jsem se musela i s tím, že tisknu ty omalovánky. Dokonce někdy i generuju za pomoci AI, protože dcera má poměrně často velmi specifické požadavky.
Jak se vyrovnat s kýčem
Časem jsem pochopila, proč mamka tak moc brojila proti kýči a hodně i proti tomu, který cílí na děti. Začalo mi to vlastně vadit úplně stejně. Překvapivě ne nutně jen proto, že to nese nějaké vnější znaky kýče, ale hlavně tím okolo.
Vypočítavost, pychologie, někdy dost nefér marketing, někdy dokonce vyvolávající obavy z toho, že vás vrstevníci vyčlení nebo se vám budou posmívat, chybí vám témata k povídání si na hřišti, stydíte se přiznat, že to a to doma nemáte. Hrozný pocit.
Přidávají se i dospělácké kontexty: Co moje osobní reputace? Co ekologičnost, neskutečné množství plastů, nefér pracovní podmínky těch, kdo to vyrábí, podpora ekonomik, které nechci podporovat… Ale to tříleťákovi vysvětlím těžko. Nebo…?
Jak kterému. A jak co. Zkusím napsat, k čemu jsem si došla já, můžete to mít úplně jinak.
- Rozhodně vysvětlovat. I kdyby to v tu chvíli nechápali, většinou bývají děti v emocích… stojí za to, zkoušet to. Ujasňuju si to i sama pro sebe a někdy mne napadne kompromisní řešení. Naše starší to chápala poměrně brzy a hlavně tedy nepožadovala v tak nízkém věku něco konkrétního vlastnit, ostatní děti i kolektivy jí byly naprosto šumák, čím dále od ní, tím lépe.
- Mladší už je z jiného těsta. Ta má naopak neskutečný radar na ty nejhorší věci, reklamu a nevkus trefí i poslepu. Ale zjistila jsem, že ji docela dost uspokojuje se dívat na to, jak s tím někdo hraje. A jo, jsou to reklamní pořady, ale když u toho jsme spolu, nebo se ségrou, povídáme o tom, přináší to dost pozitivní ovoce, hodně z toho pochopila, tak je spokojená a za celou dobu touží po jediné panence asi za 250Kč. Prostě je to dítě, které naopak miluje hru, miluje hru na maminku a miluje miminka a miluje zvířátka (pokud nejsou živá, to od nich s jekotem utíká). Takže… někdy nezbývá, než přijmout, že to je tak trochu povahou a vaše rodičovská moc je v tomhle jen omezená. Nicméně pořád moderujeme, co máme doma. A jsem ráda, že knížky zbytečně nemáme.
- Barbie. Nesmrtelná panenka. Problematická panenka. A panenka s příběhem. V 8 letech trvala starší na tom, že chce vidět film Barbie. Podle mne ho může plně pobrat až mladší dospělák. Spíš starší. Ale vysvětlila jsem trochu kontext a film pustila. A ještě v průběhu jsem něco dovysvětlovala. Dcera ho viděla za 2 dny 3x. Poprvé si ho musela v půlce zastavit, protože ji to dost sebralo. Zase jsem se přesvědčila, že pochopila víc, než si já myslím. My ty děti tak často podceňujeme…
Ví, že barbie je trochu nevkusná. Vlastně dost. Ví, co je kýč. Ví proč. Mluvíme o tom opakovaně. Ale sytí nějakou svou aktuální potřebu. Dokáže kýč identifikovat i jinde (i když se jí líbí), je ochotná se o tom bavit. A já jsem ochotná udělat ústupek a něco růžového koupit. Třeba hřeben. Nebo korálky. Nebo vygenerovat barbie jako knihovnici, prodavačku zmrzliny nebo kadeřnici. - A co ta moje reputace?
Tady je to ještě lepší. Nejsem arbitr vkusu a nikdy jsem se tak neprezentovala. Vím, co je kýč, vím, proč existuje, vím, jaká jsou jeho rizika, vím, že je to aktuálně větší mor než si připouštíme, vím, že to zasahuje mnohem dál a hlouběji do společnosti než většinou vidíme… Ale taky vím, k čemu jsou zákazy.
Kýč není moje hlavní téma. Tím je především rozvoj estetických kompetencí: všímavosti, vnímavosti, schopnosti o estetických jevech přemýšlet, umět je zasadit do celospolečenského kontextu, ale i do kontextu individuálního života a na základě takové poučenosti se potom samostatně rozhodnout. Třeba i pro koupi barbie. Nebo pro podporu slow-fashion. Budete překvapení, ale naše estetické preference někdy rozhodují dokonce i politické volby. A proto se snažím, aby bylo naše estetické myšlení vědomé a alespoň základně poučené. To je to, co dělám. Dávám estetiku do kontextu s různými situacemi v našem životě a s různými jevy, se kterými se potkáváme.
Mojí mamce se můžu pořád dívat do očí zpříma, diplom nevrátím. Jo, vím, proč se jí to nelíbí. Ale vlastně následují právě tu svou cestu a přesvědčení, stejně, jako to dělala tehdy ona. Byla v tom asi přísnější. Jenže to tehdy vypadalo zase jinak, než teď. I ona hodně lidem pomohla vidět důsledky špatné estetiky nebo jejího zneužívání. Paradoxně má pocit, že to přece musí vidět každý normální člověk. No… ne. Ona rozhodně nepatří mezi průměr a možná jí to díky některým našim rozhovorům konečně dochází.
A co vy, jak vážně berete estetická témata? Co si pod nimi vlastně představujete? Řešíte kýč? Mluvíte o tom s dětmi?
P. S. Pokud chcete samostudium za hubičku, tak pojďte za mnou na Forendors. Za 69 měsíčně můžete mít přístup k celému obsahu a nebo si vyberete pro vás nejzajímavější příspěvek a dostanete přístup za jednorázovou platbu. To je fér, ne?