Před pár dny jsem dostala velkou chuť si koupit nějaký nový kus oblečení a ta touha vedla směrem ke stylu a vkusu, který dlouhou dobu záměrně míjím. Zatoužila jsem po romantickém kousku oblečení. S drobnými kvítky, lila barvou nebo starorůžovou, něco rozevlátého, dívčího… No, nemám ani dívčí věk ani míry, ale tahle chuť mi zasignalizovala něco jiného.
Nedávno jsem v jedné knize četla větu, že správná otázka je něco jako klíč. Zeptala jsem se, odkud se ke mně ten pocit dostal?
Posledních šest let vědomě podstupuji nějaký proces seberozvoje. Někdy s pomocí kurzů, někdy knih, někdy přátel, někdy to jen nechám plynout a někdy se pokouším víc nořit do sebe. Poslední rok je tato činnost intenzivnější. Poslední rok byl pro mne velmi zásadní. Poslední rok jsem prošla mnoha nepříliš lehkými zkušenostmi. Poslední rok byl prostě výživný. A poslední měsíce jsem opět vsadila na možnost projít nějakým kurzem. Tentokrát jsem překvapila sama sebe a vstoupila do čistě ženského prostředí. A mně vám se tak ulevilo!
Vždycky se mi hodně dobře povídalo s muži. Byl to svým způsobem oddech. A na tom se asi nic nezmění. Jen jsem i díky tomu poslednímu roku našla nějaký ztracený kus svojí duše, který se pokoušel už dlouho přihlásit o slovo, ale v běhu let a činností jsem ho považovala za nevýhodný, nevhodný, možná i nepraktický. Jenže ten poslední rok způsobil to, že se mi pozměnil pohled na to, co je podstatné a čím se chci já zabývat a řešit to a trápit se tím, a co můžu klidně hodit za hlavu a uleví se mi.
Tohle poznání mi obohatilo možnosti, jak si s kým povídat a co se dozvídat o sobě i o druhých.
Zcela zásadní moment nastal u výběru školky pro naši dceru. S mužem jsme měli možnost i motivaci si pořádně promluvit o našich hodnotách a pohledu na svět. Shodli jsme se! To byl krásný moment, důležitý. A byl to právě muž, kdo zmínil “nevýkonnostní pedagogiku”. Nevím, jestli tenhle termín oficiálně existuje, ale přesně vystihl to, co se mi nedařilo jasně formulovat předchozí roky. Srovnávání, výsledky, soutěže, úspěchy. Tohle všechno mi nějak vadilo a vadí. Mně osobně. Každý z vás to může mít jinak! Ale mně to vlastně demotivuje a často mi to bere chuť k práci. Takže první věc bylo si uvědomit, že já nechci jet na výkon. Dceru do vybrané školky nevzali. Ale celé to společné uvažování možná bude důležitější než to, že nejspíš nastoupí do té spádové… (P.S. S několikaletým odstupem musím doplnit, že tam vydržela přesně 1.5 měsíce a zůstala doma… Člověk míní…
Druhý důležitý moment mi přineslo to ženské prostředí v kurzu. Během pár týdnů se podařilo v onlinu vytvořit natolik bezpečné prostředí, že začaly padat mnohé strachy, obavy, pocity divnosti. Sdílení se rozjelo tak, jak to znám možná jen od své nejlepší kamarádky – jen s tím rozdílem, že hlasů je tam mnohem víc, ale ani jeden z nich nikdy nebyl odsuzující a naopak většina z nich byla chápajících, podpůrných a mnoho z nás sdílí podobné příběhy. Ten pocit, že to plácání se v sobě, pocit rozbité vnitřní mozaiky, nezažívám jen já a taky naděje, že tu mozaiku lze opět poskládat – to bylo další důležité poznání. A nějaký malý kus mne to uklidnilo a uvolnilo. Jednoho večera jsem muži z ničeho nic řekla: “Víš co, já chci být víc romantická. Já to potřebuju.” A on, on můj muž, to přesně pochopil. A rozpoznal i to, odkud ten pocit přišel, dokonce dřív a líp než já sama. Vlastně je to skoro až klišé to tak napsat, ale chci být víc ženská. Být klidně křehká, cyklicky proměnlivá, každý den trochu jiná s jiným viděním světa, přesto víc já. A on, on můj muž o to stojí, cítí, že tak budu víc sama sebou a on mě zná dostatečně hluboce na to, aby věděl, co to nejspíš bude znamenat.
Třetí věc je, že objevuji svou vnitřní motivaci. Tou je prostě a jednoduše to, co chci. Ne to, co se očekává. Ne to, co vede k něčemu, co je obecně oceňované. Protože ani po dosažení takového obecně ceněného cíle jsem já sama nebyla spokojená. A naopak – pokud bych dosáhla něčeho, co je milé mně osobně a v očích většiny by to mělo jen malý význam, já budu spokojená. A pro můj život to tak má mnohem větší důležitost. To já žiju svůj život, ve svém těle, se svou duší, myslí a tím vším, co je součástí mé bytosti. Že spokojený člověk dokáže udělat víc i pro okolí, víme nebo tušíme asi všichni. Nikoliv úspěšný člověk, ale člověk spokojený.
A tak se učím být spokojená. To je můj nový cíl. Součástí toho cíle je pustit zpátky k sobě víc romantiky. Chci zase cítit uvnitř ten pocit, když jsem jako patnáctiletá seděla na okenní římse historického domu na náměstí v Telči a dívala se do brzkého letního rána, slyšela křičet rorýsy, viděla rozkládat svůj krámek prodejce polodrahokamů a v ruce jsem držela walkmana s kazetou antologie The Beatles. Tahle mladá holka ve mně pořád je, je mou důležitou součástí a je součástí takového života, ve kterém jsem spokojená, šťastná, odvážná a… víc Já.
Pokud nechcete přicházet o mé nové články a ještě k tomu dostat nějaké ty zajímavosti navíc, zapište se k odběru občasníku zrůznýchsoudků nebo sledujte můj LinkedIn.