Zhruba v polovině 18. století se stalo něco, co má za následek to, že ještě dneska ti, kdo o estetice ve škole slyšeli alespoň něco, znají její definici jako ‚‚nauku o kráse‘‘.
A tam začínají... omezení
Ve skutečnosti by bylo všechno víceméně v pořádku, pokud by nepřišlo 20. století. V mnoha ohledech doba skutečně přelomová. Hlavně v tom, že se začalo objevovat víc a víc individuálních svobod a s tím se osvobozovalo také myšlení a praskaly obruče i do té doby poměrně pevných definic a přesvědčivých pravd ve všech vědách, případně u aktuálně platných konsensů (třeba i v umění), které do té doby měly značně delší dobu spotřeby.
Myslím, že stále žijeme v pokračování tohoto trendu, jen začínáme pomalu narážet na jeho strop a jako společnost zjišťujeme, že přeci jen má své výhody, když se jako celkem shodneme alespoň na nějakých obrysech nějakých přesvědčení. Ale zas tak daleko ještě nejsme a ještě chvíli nás nějaké to ideové rozvolňování a chaos čeká.
Jak to souvisí s krásou a estetikou?
Od 19. století pomalu ale jistě estetika přicházela na chuť přírodnímu krásnu a jeho estetické povaze. Ovšem stále byla tato disciplína zaměřená převážně na umění.
S 20. stoletím se začaly pomalu ale jistě bortit hranice toho, co do té doby bylo uměním, jak vypadalo a jak se definovala umělecká díla. A tím se začalo ukazovat, že umění možná vůbec nemusí být krásné (srov. beaux arts).
Nebo že se umění, stejně jako individuální svobody, rozhodlo poněkud rozšířit možnosti svého působení. Tím se do hry pro estetiku vrátily i do té doby nějaké to století zapomenuté oblasti zájmu.
Podobně jako u technologií se zdá, že i umělecké formy předbíhají schopnost většiny lidí držet s nimi krok a chápat, co se to děje.
Hudba 100 (i víc) let stará mnohým připadá příliš moderní. Je to tak, pusťte někomu Janáčka nebo Martinů. I ten dnes už velmi slavný kubismus je stále pomyslnou hranicí, kterou lidé většinou v umění zkousnou. Může to být součástí debaty o tom, že umění nikdy nebylo pro všechny (a nemluvíme o fyzické dostupnosti). Jenže také o něm tehdy neměli všichni možnost rozhodovat nebo je komentovat a přímo se podílet na jeho produkci nebo finanční podpoře atp. To je ale jiná diskuse.
Ve 20. století se díky explozi různorodých svobod dostalo do evropské kultury a estetiky zpět téma, které v některých jiných (např. asijských) kulturách nikdy nezmizelo.
Estetika všedního dne
U nás se tím, co by pod tento koncept spadalo, od začátku 20. století zaobírali filozofující architekti, designéři, spisovatelé, skromněji už malíři (ale ve 2. polovině jich přibylo).
A dokonce někteří estetici a filozofové.
Co mě osobně pořád překvapuje je fakt, že toto téma stále není přítomné ve veřejném prostoru. U jednotlivců. Protože tam je takto sdílená estetika srozumitelná. Srozumitelnější než estetika spojená s uměním nebo designem (myšleno čistým a oborovým). S estetickou každodenností se prostě potkáváme a sami se na její podobě podílíme.
Schopnost esteticky vnímat nejzákladnější věci a situace kolem sebe je, myslím si, jedním ze základů kultivace celé společnosti. A také se na takovém základě snáz hledají sdílené hodnoty. Nemizí tak snadno důvěra k odbornostem. Dává smysl debata o sdílené potřebě utvářet fajn veřejný prostor.
Ze zahraničních zkušeností se zdá, že to také přímo souvisí s rozvinutím toho, čemu říkáme občanská společnost – v podstatě ochota podílet se vlastním úsilím na kultivaci našeho spolužitého prostoru ať formou místních spolků nebo pak třeba komunální politikou atp.
A… musím to zmínit… tahle vnímavá schopnost nám dává také jednoduchý nástroj něčeho, čemu dnes říkáme mindful techniky. Jakkoliv je to pravda, často se zamýšlím nad tím, proč to vlastně je třeba říkat, proč (až) tato skutečnost dokáže zaujmout současného člověka. Proč nestačí pouhý fakt, že jde o zájem o svět, ve kterém se každý den pohybuje
Art Is Everywhere
To je název tenké publikace, jejíž obsah podrobně rozebírám tady a jejím autorem je můj oblíbenec Serra Glia.
Je autorem nebo iniciátorem řady projektů, které běžné lidi zapojují a motivují k tomu, aby objevovali svá města a obce tak trochu jinak. Pozorněji. Aby si všímali zdánlivě obyčejných věcí a míst. Aby o nich jinak přemýšleli.
Mým přáním už pár let je zrealizovat něco podobného ve svém okolí naživo. Zatím to nejsem schopná s dětmi udělat, ale už se ta doba blíží, pidižvíci odrůstají.
Zatím se snažím najít způsob, jak podobné věci ukazovat online, jak předávat myšlenky, že:
- Kolem nás je mnohem víc zajímavých věcí, než si myslíme.
- Ty nejobyčejnější věci jsou zajímavější, než si myslíme.
- Je opravdu jednoduché se kolem sebe občas rozhlédnou, ale je fajn mít někdy malinko návod, jak na to, co třeba hledat – než se chytíme sami.
- Záleži na drobnostech a obyčejnostech, protože ty stojí u základu všeho.
- Estetická citlivost se nemusí dopracovat úrovně vnímání a oceňování umění, má obrovský význam v našem každodenním životě.
- Estetická citlivost vůči každodenním věcem je to, co pomáhá dělat lepším společný žitý prostor.
- Vnímavost stojí za to rozvíjet celoživotně.
- Ano, malé děti tohle umí skvěle, nemají ten svět ještě tak okoukaný.
Myslíte, že je to samozřejmé?
Že inteligentní člověk tohle dělá automaticky?
Ne, nedělá. Z různých důvodů. Nemá na to čas, zapomněl, že to může dělat, zapomněl, že to umí, zapomněl, že to přináší radost, zapomněl, že to dělají malé děti, nikdo ho to neučil, nikdo mu to nepřipomněl, nikdo mu neřekl, že na tom záleží, nikdo mu neřekl, že je to zábava, nikdo mu nepomohl najít ‚‚dospělé‘‘ způsoby, jak na to atp.
A navíc – když to bude fotit, tak má pořád co dávat na sítě!
Všímáte si maličkostí kolem sebe? Obyčejností? Neobvyklostí? Fotíte si je? Zapisujete do deníku?