Je to útlá knížka a je v ní hodně obrázků! A docela málo (anglického) textu. Ale je to asi nejpřístupnější publikace, která pomáhá přiblížit nejen všednodenní estetiku a moderní umění, ale snaží se i ukázat, jak se sami můžeme ke schopnosti dívat se na náš každodenní svět jinak a nově, dopracovat.
Art Is Everywhere je původně název workshopu, který jeho účastníkům pomáhá vidět své město jinýma očima, pochopit, oč se snaží moderní umění a být toho sám účasten a tento proces objevování dokumentovat. Nemá za cíl nic menšího, než změnu myšlení skrze proměnu vidění.
Pojďme spolu s autorem Lorenzem Servim projít jeho pět bodů, které zastupují akce a naše myšlenkové nastavení pro to, abychom se mohli na svět podívat novýma očima.
Time and Slowness
- Čas a pomalost. Možná rovnou i loudavost!
Rychlý postřeh a vyhodnocení jsou něco, co nám může zachránit život, je to něco jako instinkt. Žijeme opravdu v neustálém ohrožení?
Jak píše Servi- pokud fungujeme jen v tomto nastavení, potom nemáme šanci postřehnout kolem sebe cokoliv zvláštního, neobvyklého. Jak často se díváme na věci opravdu pozorně? Kolik času vůbec jsme ochotni věnovat nějakému předmětu kolem nás? Zkuste třeba jen pět vteřin pozorovat vaši lampu, propisku nebo dům, kolem kterého chodíte. Co se stane, když tomu dáte vteřin třeba dvacet? Co dvě minuty – najdete si je? Začnou vám proudit myšlenky, co vás napadá?
Expectation and Context
- Očekávání a kontext. Tyhle dvě okolnosti jsou obzvlášť zajímavé. Ten samý předmět budete jinak vnímat venku v lese a jinak v muzeu (třeba přírody). To samé platí pro jakýkoliv předmět. Že kontext dokáže z obyčejného pisoáru udělat umělecké dílo dokázal Marcel Duchamp už v roce 1917. Je to víc jak 100 let. Ve skutečnosti tohle víme mnohem déle. Od dob existence uměleckých sbírek a kabinetů kuriozit. A možná ještě déle – od dob objevování nových kultur.
Kromě kontextu je zde ještě naše očekávání. Jsme naprogramovaní na nějaké vidění. Ať už zkušeností nebo různými formami zkreslení, primingů a podobně. A tak snadno vidíme to, co očekáváme a ne to, na co se skutečně díváme.
Téhle skutečnosti využívá ale zrovna i umění – úběžníková perspektiva není nic jiného než zvyk, jak číst iluzi 3D ve 2D. Je to kulturní zvyk. Někdo, kdo by se s podobnou perspektivou nikdy nesetkal, by jí zřejmě nerozuměl. Náš mozek filtruje to, co vidíme, podle našeho očekávání (formovaného z velké části zkušeností).
Experience
- Zkušenost je právě třetím bodem. Osobní a kulturní zkušenost významně ovlivňuje to, jak věci vnímáme, jaké se nám jeví. Servi jako příklad uvádí dětské vnímání. My jej často považujem za otevřené a kreativní, ale ono je podobné jako to naše – jen založené na jiné zkušenosti. A tak je velký kámen táta, menší máma a nejmenší dítě. A nebo velký klacík… nebo velký kus knedlíku…
S tím, jak dospíváme, přestáváme postupně hledat náš vztah k okolnímu světu, ptát se a začínáme jej považovat za daný a jasný. Jasně tím zavíráme dveře právě tvořivosti a nápaditosti.
Creativity
- Kreativita. Servi uvádí, že pokud si dovolíme vytvářet alternativní, variantní vztahy mezi věcmi, můžeme zase vidět věci jinak a nově. To je princip rozvoje kreativity. Dnes se má za to, že kreativita není ani tak schopnost, jako dovednost – lze se ji naučit a rozvíjet. A díky tomu dokážeme vidět věci (témata, souvislosti, řešení…), které jsme předtím neviděli.
Tady je Serviova sbírka “různých souvislostí” v umění.
A (Real) Instrument
- Posledním bodem je Skutečný nástroj. V tom smyslu, že tentokrát už nejde o myšlenkové nastavení nebo přístup, ale hledáme nějaký fyzicky uchopitelný nástroj. Může to být lupa, může to být diktafon, kniha či film. Za takový nástroj Servi považuje třeba i výstavu v muzeu. Jeho budova fyzicky umožnila vytvořit prostor, kde naši pozornost zaměřujeme na věci, které buď běžně nevídáme nebo kterým nevěnujeme soustředěnou pozornost.
V této kapitole naráží autor na další problém – snadno odmítneme jako nepotřebný ten nástroj, o kterém vlastně nevíme, k čemu je. Třeba proto, že jsme jej nikdy nevyzkoušeli.
Ten samý důvod vidí za odmítavým postojem k modernímu umění. Lidé snáze přijmou taková díla, na kterých rozpoznávají známé věci, ví, na co se dívají, mají pocit, že tomu rozumí. Rozpoznávají nástroj (zobrazovací techniku, manuální dovednost). A k tomu soudobějšímu umění jim takový nástroj chybí.
Looking is not so simple as it looks
Ale i galerie nebo muzeum jsou jen nástroje. Mají nám pomoci přijít na to, jak jinak se můžeme na věci dívat, najít další možné způsoby vnímání světa.
V rámci workshopů Art Is Everywhere byl “soudobý umělec představen jako někdo, kdo analyzuje a zpracovává (všedno)denní stimuly a vytváří nové významy, které následně mění to, jak pozorovatelé vnímají svoje okolí. A dost možná tak umělci mění přímo realitu samu.” (Volně přeloženo ze strany 64-65).
Co nám nabízí takto viděné umění?
Je to dobrý a pochopitelný příklad toho, že lidé mohou věci vidět velmi různě a různě se s nimi vypořádat.
Připomíná nám, že neexistuje jen jeden způsob, jak něco dělat nebo jak na něco pohlížet. Že problémy mívají různá řešení a otázky více odpovědí.
Nojo, je to tak. Umění nám komplikuje tu jednoduchou nalajnovanost světa, naše pracně vytvořené pochopení a známost. Nutí nás nebýt pohodlní (v myšlení a někdy ani fyzicky)… Učí nás velmi užitečné věci – důkladnější přemýšlení a promýšlení. Nápadité zacházení s problémy. Učí nás přijímat různost (a to napříč časem a prostorem), obohacuje naše vidění každodenní reality. Dělá náš svět zajímavějším. Učí nás neustrnout, podněcuje, možná někdy provokuje, někdy na druhou stranu těší a uklidňuje.
Při sledování uměleckého díla nejde jen o to, co do něj vložil autor, ale i o to, co do něj vložíme my. Umělecké dílo je vždycky někde otevřené – našim smyslům a naší mysli.
Chce to jen zpomalit, vnímat kontext, osekat očekávání, zapojit tvořivost a případně využít dostupné nástroje.
Pokud nechcete přicházet o mé nové články a ještě k tomu dostat nějaké ty zajímavosti navíc, zapište se k odběru občasníku zrůznýchsoudků nebo sledujte můj LinkedIn.