Přeskočit na obsah
V první části naší cesty jsem popsala, jak jsme se museli vypořádat se zrušeným vlakem, náhradní trasou a náš slavný, zmoklý příjezd do první destinace, kterou byl Strasbourg. Je úžasné, že se za jediný den vlakem z Brna lze dostat do Francie!
Se Strasbourgem se pojí ještě jedna vtipná záležitost a totiž ta, že nám nedlouho před odjezdem zrušili zamluvené ubytování. Důvodem byl fakt, že se stavba začala sesouvat k zemi… holt, historický dům. Naše náhradní ubytování bylo naproti tomu ultramoderní a my jsme byli, po té neplánovaně dobrodružné cestě, za to dražší pohodlí nakonec vděční.
Země slunečních palačinek
Teď už bylo ale na čase se posunout do naší hlavní plánované destinace, kterou byla Bretaň. Zásadní křižovatkou zde hlavní město oblasti, totiž Rennes.
Vlakové nádraží i to málo, co jsme viděli kolem, nás mile překvapilo. Nádražím jsme potom projížděli ještě 3x a pokaždé jsme se tam těšili. A to nejen kvůli klavíru a posezení kolem něj, sledování lidí z celého světa, jak na něj s chutí hrají a odvaze si tam také zahrát (i moje dcera se odhodlala!, vlastně obě, ale ta starší se naučila i nějaké skladbičky, tak to bylo o to lepší).
Líbilo se nám tam i díky architektuře, světlosti stavby, jejímu vybavení a dobré a přehledné organizaci celého prostoru. Pod svahem, na kterém je nádraží a který sám je moc hezky urbanisticky upravený, jsme zašli na naše první galette complète, pohankovou palačinku se sýrem, šunkou a vajíčkem uprostřed, vždy se složenými okraji. Syté a dobré tradiční bretaňské jídlo se sluníčkem uprostřed. Sunny side up.
Ten den jsme pokračovali dál, do malého městečka Portonson na hranici Normandie a Bretaně. Zítra se pro nás mělo stát výchozím bodem k návštěvě známého Mont-Saint-Michelu. Potom, co jsme se vypořádali na ubytování s chybějícími polštáři a toaletním papírem, jsme spokojeně povečeřeli, zahráli si námi pro tři hráče upravený Bang a druhý den jsme vyrazili místním autobusem na pár kilometrů vzdálený ostrov, o který vedou letité spory právě území Normandie a Bretaně.
Díky své poloze vás nezklame, skutečně je tak monumentální, skutečně je kolem moře a krajina plochá, takže vidíte opravdu do daleka. Není divu, že se tuhle klášterní pevnost nedařilo dobít. V průvodcích psali, že na mostě fouká a opravdu foukalo, což mnohé překvapilo, takže pokud se tam vypravíte, tak v tomuhle tipu doporučuji věřit:-))).
Cestování s malými dětmi má své… zvláštnosti
Jeli jsme v autobuse s ještě jednou, podobně složenou rodinou, pravděpodobně s Holanďany. A jelikož jsme je potom celou cestu potkávali ve stejných intervalech na podobných místech, bylo naprosto zřejmé, co je s dětmi asi tak možné podnikat… začínáte na WC, pak děti najdou nejbližší skály, potom je konečně dostanete do fronty a na prohlídku (Fronta nahoru je velmi špatně zorganizovaná. Dav vůbec netuší, zda je rozdíl, jestli mají už koupenou vstupenku nebo ne, jestli nemají stát jinde, zda nemají přednost a jestli stihnou čas, na který si vstupenku zakoupili… není se koho zeptat a trvá to asi půl hodiny, než se dostanete nahoru.)
Potom vás s dětmi znuděnými frontou čeká různé posedávání s bolavýma nožičkama… a plašení racků. A zasloužené pohledy dolů… ty byly úžasné! Začínal příliv, krajina kolem se měnila před očima a suchý písek pod mostem z rána se pomalu začínal zalévat mořskou vodou. Potom, co proletíte s dětmi klášter a terasy, čekají vás další záchody (kde se opět všechny rodiny potkávají) a cestou dolů svačinooběd (podle zvyklostí té které rodiny).
U té příležitosti naše rodina zjistila, že jsme zapomněli vzít picknickové příbory. V suvenýrech jsem ale naštěstí našla cestovní pouzdro s příbory (což manžel považuje asi trochu za mou superschopnost, záložní variantou byly lžičky od zmrzliny), takže jsme si jako vzpomínku na Mont-Saint-Michel pořídili fancy jídelní nástroje na cesty.
Společně s kolem poletujícími racky jsme se najedli asi v poslední třetině sestupu. Potom jsme zašli ještě na chvíli na pláž udělat pár fotek a zpět na autobus, ve kterém jsme se samozřejmě opět potkali s onou holandskou rodinou, se kterou jsme se na sebe už z dálky usmívali…
Bretaňská riviéra
Doma bylo potřeba opět sbalit, protože další den nás už čekal přesun do Plougonvelinu, místo zařazené hlavně pro děti, protože jde o prázdninový apartmánový resort u pláže (jo, Bretaň má atlantsko-oceánské pláže), s vnitřním bazénem pro neotužilé (maminky). Dorazili jsme bez problémů s přestupem v nepříliš vábném Brestu. V tu chvíli mi došlo, že v Bretani nejsou palmy nic zvláštního. A já si s ní do té doby spojovala hlavně duby (rým je čistě nechtěný).
Ostatně pláž v Plougonvelinu mne také překvapila. Nádherný, jemný písek, čistý mořský záliv a moře sice chladné, ale ne ledové, děti do něj vlezly bez problémů a manžel také. Skvělé místo na opalování, sluníčko, příjemný vítr, teplota akorát… Zvládli jsme i vyprat hromadu prádla, jen sušák nám nestačil, takže jsme vyrobili improvizovaný otočením drátového IKEA stolku… myslím, že jeho designér by z nás měl radost!
Další den jsme vyrazili na výlet k majáku sv. Matouše, u které se nachází také zbytky středověkého kláštera. Náš plán byl dojet tam autobusem a zpět jít asi 8km pobřežní stezkou. Starší dítě ovšem od rána pšíkalo. Moc se jí do toho výletu tedy nechtělo. Ale zbytku se chtělo hodně, tak jsme ji chudáka přehlasovali. Místo to je nádherné a cesta po břehu nad útesy je samozřejmě úchvatná! Barvy trávy, skály, moře s pěnou, slunce, lodě na obzoru, sem tam domek, sem tam…. bunkr či pevnůstka…
Bylo jen trochu moc vedro a dokonce i vítr si na pobřeží ten den dával dlouhé přestávky. Mladší, 4letou dceru, jsme velkou část trasy nesli v XXL nosítku. Starší to bohužel musela ujít sama. Dvě hodiny vydržela v kuse špačkovat a nadávat na přírodu, asi jí opravdu nebylo nejlépe, trochu jsem si vyčítala, že ji táhneme, ale zvládla to. Třeba i tohle malé překonání nesnází je něčím, co lze započítat do budování odolnosti…? Podivné rodičovské myšlení…
Zpětně je z toho neustálého nadávání vtipná vzpomínka, ale pokud jste rodiče, tak asi tušíte, jaké to bylo na místě. Jakmile jsme však byli na silnici, vlilo se jí do žil trochu nového života a domů už došla trochu odhodlaněji. Na ubytování vypadala spokojeně, najedla se a hned usnula. A v noci měla teplotu, ráno rýmu jak trám. Začali jsme se bát, co z toho bude, kolik z nás padne, jaký to bude mít průběh u mladší, až se to projeví… ale doufali jsme jen v tu rýmu, teplota je první den u ní běžná.
A naštěstí to tak bylo a druhý den by nejraději zase skákala do studeného moře a bazénu. Námi naordinovaný klid ji moc nezaujal, ovšem oběd v creperii, večerní procházka po pláži a rozlučkové posezení v baru s mockeilem jí tu křivdu trochu napravily, vše se mohlo odehrát venku, snažili jsme se rýmu šířit co nejméně.
Další den jsme se proto mohli podle plánu vydat do Quiberonu. Do městečka na poloostrově téhož názvu, do sardinkové velmoci, která sousedí s největšími menhirovými poli v Carnacu. Poloostrov je to uzoučký, na jedné straně jsou nádherné pláže a přístav, na druhé je divoké pobřeží se stezkou a roztroušenými menhiry.
Rýma se teď pokoušela i o manžela a o mne. Večer jsem měla pocit, že možná budu mít tu teplotu také já, ale ustála jsem to. Večeřeli jsme sice v restauraci, ale na terase a dál od ostatních.Konkrétně tady jsem jako rodič ocenila, že v nabídce pro děti měli šunku (s domácími hranolkami), a to velmi kvalitní šunku. A tak tam i naše skoro-nic-nejím dítě bylo spokojené.
P. S. Víte, že se nejmenší míra cideru (kolem dvou decilitrů) pije tradičně ze širokých hrnků s ouškem?
Místo, kde se (možná) naučil Merlin znovupostavit Stonehange
Druhý den bylo ztaženo a čekaly se také nějaké přeháňky. Pořád bylo ale kolem 20 stupňů, při slunci víc. Vlastně ideální počasí právě na výlet do Carnacu, ke stojícím kamenům.
Skvělá atmosféra! Vyrazili jsme v pořádku. Zažili první parádní mrholící přeháňku od moře (už chápu ty přímořské pláštěnky a klobouky!), jenže při čekání na přestup muž došel k tomu, že má teplotu. Moje příruční lékárnička se zase hodila a vím, že nosit v batohu/kabelce 1,5kg věcí typu “co kdyby”, není tak zbytečné… nojo.
Asi jsme už i tušili, kdo to na nás u Mont-Saint-Michelu v tom autobuse napšíkal (ne, ta rodina to nebyla) a jako turisté to teď nejspíš posíláme dál, ale snažili jsme se kontakt i nadále minimalizovat… naštěstí i v autobuse jsme seděli jen my čtyři vzadu a další asi čtyři lidé někde vepředu, tak jsme snad alespoň nenakazili velké davy. Dcera i já jsem se už cítily lépe a mladší vypadala, že té se to snad ani nedotklo. Chudák muž… Fakt, že mu nebylo nejlépe, nám pomohl se rozhodnout, že zvolíme turistický vláček na 50 minut a nebudeme si těch 8km obcházet sami pěšky.
Otevřený vláček nám také přišel jako nejbezpečnější varianta vůči okolí (šlo jet i uzavřenější variantou) a seděli jsme téměř vpředu… Projeli jsme celý Carnac, dozvěděli se o salinách, mořských lázních a potom jsme konečně jeli kolem jednoho… druhého… a dalšího… a dalšího… megalitického pole. Obrovské rozlohy, dlouhé řady, působivá krajinná instalace kultury, o které toho víme jenom málo. Stálo to za to. Toužili jsme si to tam projít pěšky. Zahnout i k dalším odbočkám. Snad se tam vrátíme třeba jen ve dvou nebo se staršími dětmi!
Další den už bylo i muži úplně dobře, takže jsme vyrazili na plánovaný krátký výlet kolem divokého pobřeží Quiberonu. Před tím jsme ovšem zašli na další rybí oběd. A kde jinde, než tady, řekla jsem si, si dám své první mušle. Několikrát jsem pozorovala, jak je místní jí, tak už jsem si na ně troufla. Alespoň se nepřejím, říkala jsem si, nejsem zrovna na mořské plody. Ale ty mušly byly jemné, docela dobré, takže jsem nakonec spořádala slušnou porci.
celou dobu pro mne bylo překvapivé, jak dobře všechno zvládala i naše mladší dcera, že se jí vlastně výlety líbily, nakonec myslím, že i té starší, že zvládaly všechny ty vlaky a autobusy, čekání a přemisťování, různé nepohodlí, cizí jazyky, batohy a kufry, déšť i ostré slunce. Samozřejmě nás to stálo spoustu zmrzlin. Po návštěvě Carnacu nás čekala ještě poslední třetina naší cesty.
Chystali jsme se už na trochu pomalejší tempo, přeci jen balit a vybalovat a přemisťovat se stovky kilometrů každé dva až tři dny je poměrně náročné. Ale už jsme jeli na tuto cestu potřetí a míru zátěže se nám povedlo odhadnout docela dobře.
V Carnacu jsem si splnila malý sen já. Brzy jsme měli splnit přání našim dětem. Ale mezitím nás čekala ještě jedna destinace, která překvapila v dobrém nás všechny. A o tom všem zase napíšu příště.
