Přeskočit na obsah
Letos jsme se vydali na naši třetí letní velkou vlakovou cestu, nebo jak doma říkáme VVC 😉.
S ohledem na soudobé politické dění si říkám, že každá taková realizovaná cesta je hlavně pro naše děti obrovská zkušenost. A pro mne také, přeci jen nejsem tak zcestovalá, jako můj muž.
Protože byla letošní cesta také zatím nejdelší (a myslím, že delší už dělat ani nechceme, bylo to na hraně časově i finančně), tak jsem se rozhodla, že tentokrát z ní nebudou 2, ale rovnou 3 články. Tento je tedy první. Bude obsahovat některé obecné zajímavosti (zajímavé pro mne), pár drobných osobních sdílení, možná několik tipů z naší zkušenosti a skončí naším prvním cestovním dnem – kterým jsme cestu nejen začali, ale málem i skončili…
Statistiky
18 dní 2 dospělí, 2 děti (4 a 9 let), 3 kufry (jeden z toho na sezení a vození), 4 batohy či batůžky, 2 malé taštičky, v jednom z kufrů XXL nosítko.
4 země, kde jsme nasedali na vlaky, 5, kterými jsme projeli (ale jen 2 z nich jako destinace, kde jsme i spali).
3745 km vlakem + nezapočítaná a neplánovaná cesta do Salzburgu, plus asi ještě kousek jinudy.
150 zaznamenaných tunelů (nejspíš jich bylo víc).
24-27 vlaků.
1 den, 13 hodin a 46 minut strávených ve vlacích (plus ty aplikací nezapočítané cesty).
7 apartmánů, 10 navštívených míst (3 z toho jako jednodenní výlety bez přespání).
Mladší dítě se během této cesty naučilo: 1) že by klidně by byla nošenec ještě pár let 2) kůžičku na kuřeti neupeče nikdo tak dobře, jako my doma, ale na husím stehně to umí celkem dobře i Francouzi 3) jak se řekne francouzsky dobrý den, jak se řekne německy žlutá a červená paprika a čert 4) skákat snožmo dolů z obrubníků i vyšších míst (konečně!) 5) pít bublinkatá pití, třeba vodu, ale i limonády (někdy na to dojít muselo) 6) zmrzlina je dobrá i jahodová 7) Francouzi dělají nechutně kyselé ovocné kapsičky (podle jejího názoru) 8) briošky se dají jíst 9) I sochy v Louveru mají pindíka… a některé ho nemají 🤔.
Starší dítě se během cesty naučilo: 1) Co je Piña Colada a že existuje moctailová podoba. A že jí to moc nechutná. 2) Že bude mít větší šanci na limonádu, když si maminka chce ochutnat cider nebo táta víno, jinak má smůlu a bude voda pro všechny. 3) Že Eiffelovka je fakt velká 4) Že Louver nejsou ty pyramidy, ale hlavně to nad a pod nimi 5) Že některé kostely jsou uvnitř i barevné a nemusí to být zrovna kostely barokní. 6) Jak se francouzsky řekne děkuji, dobrý den a hromadu dalšího 7) že jí chutná pain au chocolat víc než croissanty.
Maminka (já) se naučila: 1) že se v Bretani malý cider pije s hrníčků 2) že espresso machiatto se francouzsky řekne café noisette 3) že se ani craftové francouzské pivo nevyplatí zkoušet a vyplatí se naopak zkoušet další a další červená vína 4) že se mušle fakt dají jíst 5) naopak řasy se jíst nedají a pokud, tak jen v sushi 6) že šneky až někdy jindy 7) že Bretaň je velmi různorodá a přesně ví, kde by chtěla žít 8) že hory nee, ale pobřeží joo, to divoké 9) vozit s sebou nacpanou lékárničku se vyplatí vždycky.
Co se naučil táta, to nechám na něm, podle mne hlavně dokonale ovládat naši Interrail aplikaci.
Všichni jsme se naučili hrát lépe Bang.
Ženy si tu často nechávají své šediny a nosí je krásně upravené. Také tam dost holek i zralých žen chodí bez podprsenky pod oblečením. Po svých psích miláčcích ale Francouzi nesbírají bobky tak často, jak u nás, takže bacha. Řidiči a řidičky autobusů nechvátají, naopak pomáhají, snaží se pro turisty hlídat zastávky. S vystupováním nechvátají ani sami cestující, i ve vlacích se zvedají a sundavají svá zavazadla až ve chvíli, kdy vlak zastaví. Bagety jsou dobré po celé Francii a v Bretani jsou mušle stejně levné jako pizza, kterou tam ovšem jen tak nenajdete (francouzská kuchyně poněkud komplikovala život naší mladší dceři).
Mezi turisty v Bretani převažují právě sami Francouzi, tedy pěstuje se tu hlavně vnitřní turismus. Po nich tu potkáte nějaké ty Brity, překvapivě dost Nizozemců a sem tam Němce.
Je tu o hodinu déle světlo, ale stejný čas, což bylo příjemné.
A obecně, stejně jako v Itálii, tu koupíte chutnější ovoce a zeleninu. Možná, kdyby se podobná kvalita prodávala u nás, jíme jí víc…?
Kudy a kam?
Náš hlavní cíl byla letos Bretaň, i když pro naši starší to byla až Paříž, naše předposlední plánovaná zastávka. Jednoduše řečeno, zamířili jsme do Francie; kromě jedné destinace byla všechna naše ubytování právě tam. Než se dostanu k samotné cestě, ještě pár dalších obecných postřehů. Nebyla jsem ve Francii poprvé, ale většinou jsme jezdili na jih (Toulouse, Carcassonne a Pyreneje). Znala jsem i Paříž. Ale severnější a západní části země ne. Nicméně všude platí, že Francouzi se chovají oproti nám docela mile. V obchodech, v restauracích, ve službách. V Bretani také prakticky na všech našich zastávkách mluvili anglicky. Fakt.
Stejně je tam samozřejmě francouzština výhodou a protože můj muž mluví naštěstí velmi dobře, několikrát ho chválili a několikrát nás to i zachránilo.
Jedeme! Nebo ne?
První den jsme se chtěli dostat co nejdál, čekaly nás tři vlaky a skoro 12 hodin na cestě. Vstávali jsme sice už za světla, ale ještě v paprscích východní oblohy. Vlak nám jel v 7.15. My i děti jsme zvládli vstávání bez problémů a vlak odjel a čas. Ten den to byl poslední vlak, které mu se to na naší cestě povedlo.
Po tom, co jsme dorazili do blízké Vídně na první přestup, jsme na nástupišti zjistili, že náš další vlak do Mnichova je zrušený. Dostaneme se vůbec dneska do cílového Strasburgu?
Manžel začal hledat náhradní trasy, řešit, jak a co v aplikaci k jízdence Interrail přebookovat a doufali jsme, že se dostaneme alespoň co nejblíž a že tam kdyžtak bude nějaké náhradní ubytování. Poprvé jsme byli rádi za sedací kufr pro mladší, protože to vypadalo na dlouhé čekání.
Nakonec zvítězil vlak do Salzburgu (ten, kterým jsme jeli o rok dřív!) a odtud jsme chtěli do Mnichova, ale i tento vlak byl zpožděný a tak nám ujel přípoj do Menheimu, takže jsme jeli místo toho do Stuttgartu a odtud jiným než plánovaným TGV konečně do Strasbourgu. 😶
Všechny vlaky bohužel bez místenek, ovšem pouštěly nás, nebo alespoň děti, sednou vojáci a mladé ženy. Místenky nešly přebookovat ani do TGV, ovšem do vlaku nás pustili a pro děti jsme tam našli ideální sedací výklenek vedle zavazadlového prostoru a na místo jsme dojeli o necelé dvě hodiny později.
Zato ale v báječné bouřce s průtrží mračen. Díky mému skvělému muži jsme doběhli poslední autobus MHD, který nás maximálně přiblížil našemu ubytování a já byla ráda, že ty nepromokavé bundy mám v batohu a ne v kufru. Od stehen dolů jsme byli durch. Ovšem ubytování nám to vynahradilo! Moderně zařízený byt s bílou klavinovou! A také s promítačkou. A pračkou se sušičkou, kávovarem a tak… Jen jsme doufali, že jsme si ty trable pro zbytek cesty vybrali a už to bude jen lepší.
Mimochodem, je zvláštní, že děti zrovna takovéhle věci zvládaly lépe než rozhodnutí, jestli si dají k obědu rybu s hranolkami nebo kuře s hranolkami. Nevíte proč?
Strasbourg
Rovnou jsme se domluvili, že ten moderní, evropský Strasbourg vynecháme a jen shlédneme s dcerou video, v rámci nějaké té euroosvěty. Prozkoumat jsme šli hlavně ten historický.
První kroky nás vedly do katedrály. Vystáli jsme si rychlou frontu dovnitř (vstup je zdarma) a v podstatě v tu chvíli se mladší začalo chtít čůrat. Hodně. Venku se zvedal vítr a vypadalo to, že včerejší liják si chce dát repete. Někde kousek od katedrály nám to ukazovalo veřejné WC, takže jsem nafotila, co se dalo, než jsme druhými dveřmi šli ven a najít záchody. Když jsem je opouštěli, padaly první kapky, ale manžel byl přesvědčený, že jen tak víc pršet nebude. Vytáhla jsem deštník. Po pár krocích jsem rozhodla, že zpátky do fronty nejdeme, ale běžíme si urvat poslední volná místa v podloubí.
Jen jsme tam zalezli, skutečně se spustila další menší průtrž. Fronta kvůli dešti poměrně rychle zmizela a tak jsme po asi 10 minutách vytáhli pláštěnky a odvážně jsme přeběhli těch asi 30 m zpět do katedrály. Načež se po pár minutách začalo na místa, kam i král chodí sám, chtít starší. Takže jsme vyfotili to, co jsme nestihli poprvé a katedrálu jsme podruhé opět opustili. Už nepršelo…
Ale ano, je moc hezká.
Dalším kulturním bodem programu byl starý tradiční kolotoč (nemůžu říct, že si myslím, že byl jenom dětský), což naše děti pomalu pasuje na znalkyně takových zařízení v různých zemích Evropy.
Pokračovalo se gastroturismem, kde nám špičkové eclairy servírovala k našemu překvapení nejen skvěle francouzsky, ale také rodile slovensky mluvící slečna. A to bylo ten den tak všechno, protože bylo třeba, alespoň podle dcer… a manžela…, prozkoumat promítačku a tak jsme si na velkou stěnu pustili Harryho Pottera a byli jsme překvapení z nově objevených detailů!
Druhý den jsme ve Strasbourgu zašli do muzea. Oddělení, do kterého jsme mířili, bylo zavřené, ale náš náhradní výběr nás naštěstí nezklamal. Staletý mechanický kohout, keramické hostiny anebo třeba detailní návrhy karaf a jiného vybavení ke stolování za to stály.
Odpoledne jsme objevili nejlepší kávovou zmrzlinu na světě (a že těch italských známe hodně a v Brně je taky několik kvalitních zmrzlináren :-D). Ale takovou kávovou nemají nikde. A kdybyste chtěli do kornoutku, tak v Amorinu umí udělat nádherné kytičky.
Samozřejmě, že jsme cestou koukali na zachované hrázděné domy, mosty a další památky, které jsme zvládli shlédnout z venku. Ale s dětmi bylo naše tempo i nároky poněkud nižší. A také před námi bylo stále ještě dalších 15 dní – které už si nechám na další vyprávění!
Tady na tom odkazu si můžete prohlédnout pár dalších fotek z cesty a Strasbourgu: https://youtube.com/shorts/wBRMY3q7e58.
A tady mám video, kde jsou takové spíš neobvyklé pohledy nahoru, dolu a jinam, abych si nevozila pořád jen obvyklé turistické fotky: https://youtube.com/shorts/Nf8didtlwNU?feature=share.
A tady je můj tip, jak na to, pokud byste náhodou nějaký potřebovali: Sběratel okamžiků https://www.forendors.cz/p/824252651645571751.
Na pokračování se můžete těšit snad do týdne!