Vkus je téma, které s estetikou souvisí zcela očividně a je to také jedno z těch témat, která jsou velmi ošidná a citlivá. Vedou se spory o to, zda je vkus vrozený nebo formovaný výchovou. Zda existuje vkus dobrý a špatný, zda může být někdo arbitrem vkusu – tedy tím, kdo nám říká, co je vkusné a co už ne. A co vy? Máte vkus?
Chuť na…
V angličtině (ale i ve francouzštině nebo italštině) je vkus vlastně chuť. No, a chuťové buňky, to je už prokázané, se často liší. Respektive jejich složení v rámci našeho jazyka. Třeba taková hořká chuť – moje švagrová a švagr byli svého času účastni nějakého experimentu ohledně konkrétní hořké chuti. On se po olíznutí testovacího papírku okamžitě šklebil, ona mohla lízat sebevíc – a nic. Je vkus tedy opravdu to samé jako chuť?
Proti gustu, žádný dišputát
Tak praví jedno velmi známé přísloví. Když se ti to líbí, když to chceš, když ti to takhle chutná… Tak je to tvoje věc a já do toho nemám co mluvit. V podstatě toto přísloví shrnuje to, co si nejeden z nás představí pod pojmem postmoderna – pokud jsme se s ním kdy setkali. Pokud jste se s ním nesetkali, nevadí. Výše zmíněné zjednodušení o tom, že gusto je zcela individuální záležitost, je poněkud nešťastným zjednodušením jinak hodně zajímavého myšlenkového přístupu ke světu, společnosti a jejím ideám.
Postmoderna
V postmoderním přístupu jde většinou o to, že si lidé konečně přiznali, že neexistuje jediný možný přístup, jak vidět svou současnost (a nejen ji), její hlavní témata a problémy a tím pádem neexistuje ani jediný balíček jejich řešení. Někdy se mluví o pluralitě (mnohosti) pravd. Bohužel tahle báječná myšlenka bývá zploštěna tak, že vlastně existuje libovůle v tom, co je možné a pravdivé. A tedy, že každý z nás má svou pravdu a každý má svůj názor a všechny naše rozdílné postoje či přístupy mají stejnou kvalitu. A že vkus je ryze individuální záležitost a dobrý vkus jednou provždy neexistuje.
Vkus je víc
Pokud si vkus přirovnáme k chuti, potom můžeme zkusit pracovat s přirovnáním ke gastronomii i dále. Víme, že jsou šéfkuchaři. Víme, že jsou kuchaři ze zaplivaného motorestu. Víme, že existuje svíčková naší babičky a svíčková ze školní kuchyně. Víme, že knedlíky s vajíčkem nejsou úplně jídlo na svatební tabuli a víme, že rostlinná šlehačka nechutná ani trochu tak, jako ta z vysokoprocentní smetany. Takže, kde je ten rozdíl?
Kvalita surovin
Ano, v první řadě jde o kvalitě surovin. A potom i o to, jak je zvládnuté potřebné (třeba kuchařské) řemeslo. Vkus se velmi odvíjí od kvality. Problém s naším vkusem je následně v tom, že většinou nejsme schopni obsáhnout všechna možná odvětví, ve kterých by se náš vkus měl aktivně projevit. Od vlastního vzhledu (líčení, oblékání, chování), přes naše bydlení, hudbu, kterou posloucháme, knihy nebo filmy, které si vybíráme, až po veřejný prostor nebo umělecká díla.
Jen málokterý jednotlivec má potřebné dispozice k tomu, aby obsáhl s dobrým vkusem většinu svého životního prostoru. A tady se nachází prostor právě pro ty arbitry. Co jako jednotlivci udělat můžeme, je vybrat si ty z nich, které budeme sledovat a věřit jim. Vzdělání, zkušenosti a reference takových osob jsou dobrým ukazatelem, že jsme si vybrali správně. Něco jako zelenina od lokálních pěstitelů a maso z farem.
Špatný vkus?
Není to špatná vlastnost! To zaprvé. Každý z nás má nezadatelné právo mít vkus, jaky chce. Číst co chci, sledovat, co chci, oblékat se, jak chci, jíst co chci. A za druhé, společnost, kde by každý měl dobrý vkus, je utopie. A byla by to i nuda. Nepotřebujeme to. Ale potřebujeme něco jiného. Potřebujeme lidi s dobrým vkusem tam, kde se rozhoduje a jedná o veřejném prostoru, sdílených hodnotách a budoucím rozvoji. Potřebujeme důvěru v arbitry vkusu, kteří mluví do těchto oblastí. Tito arbitři musím mít vysoké kvality. A my si musíme být vědomi toho, že pokud je mají, může se jejich názor významně lišit od našeho. Nezřídka se totiž stává, že pokud dostanou takoví lidé potřebou svobodu, výsledek jejich konání je nám nakonec sympatičtější, než bychom byli před tím hádali.
Případnost
Je to jako s těmi knedlíky s vejci na svatbě. Pokud nejsme zrovna ve stavu naprosté nouze, není tohle jídlo, které se hodí na sváteční tabuli. Bez ohledu na to, zda svíčkovou (tradiční) nebo jiná jídla (méně tradiční) máme osobně rádi, zvolíme je ke svatební hostině, protože je to případné. Hodí se to. Tradice v tom možná hraje roli, ale i ta tradice vychází právě ze sváteční povahy pokrmu. Chuť nebo osobní preference jídla už tam nehraje tak významnou roli. Jenže její servírování je báječná věc, všichni jsou spokojení, dopadlo to ideálně, i ti, komu nechutná, výběru rozumí. A tak je to právě s veřejnými prostory a vkusem. Věřme těm, kdo ví, co se má servírovat. Budeme spokojeni všichni.
Kultivace
Kultivace je česky pěstování. Vkus lze pěstovat. To je ta nejbáječnější věc na vkusu. Není to neměnné, je to flexibilní! Vkus často přebíráme ze svého okolí, ale existují výjimky, kterým příroda nadělila jasně odlišené preference. Pro naše potřeby je to víceméně jedno. Váš vkus teď nemusí být stejný, jako za půl roku, rok či dva. Co může váš vkus změnit? Je to podobné, jako při problematice předchozích článků – něco nového si uvědomíte, dozvíte se, díváte se na věci jinak, lépe používáte své smysly, víte víc o tom, na co se soustředit, co vidět, máte ale i víc informací o možnostech, způsobech a cestách, jak s vjemy pracovat. A škola rozhodně není jediné místo, kde se tohle můžete naučit.
Pluralita
A jsme zpátky u postmoderny. Musím totiž zmínit, že dobrých vkusů existuje paralelně vždycky víc. Říká se jim styl. Dobrý vkus můžete mít jako lidé, kteří milují goth punk nebo jako ti, kdo se našli ve funkcionalismu či artdecu (třeba můj muž :-)). Ale i takový popart nebo dokonce zmíněná postmoderna mohou být stylové. A vlastně i styl “prababička”, “provence” a mnohé podobné. Jen je třeba mít jasno, znát zákonitosti stylu a případné úlety jinam chápat jako záměrný prvek. Přístupů je hromada. Není to jednoduché a třeba právě k tomu slouží takové profese jako bytový/interiérový designér nebo šatníkoví kouči. Nemůžeme umět všechno. Ale můžeme se učit. I dobrý vkus.
Dobrou chuť!
Pokud tedy mám shrnout svou dosavadní zkušenost, potom tedy dobrý vkus stále existuje a existuje v rámci různých stylů. Většinou jej lze definovat případností (tím, jak se dané věci či chování hodí k prostředí, účelu, situaci atd.) a schopností vystihnout kvalitu (účel, potřeba, funkce, vzhled, trvanlivost, užitečnost, nadčasovost…). Nicméně dobrý vkus není povinnost a není to ani žádoucí u 100% populace. Žádoucí je jen důvěra v to, že existují lidé, kteří skutečně dobrý vkus mají, a že právě ti mají i právo ovlivňovat námi sdílený prostor na světě. Vkus totiž není jen otázka krásy nebo libosti.
Podprahové sdělení
Vkus je i otázka praktičnosti, nadčasovosti, univerzálnosti a pohodlnosti. Je součástí i obsahu, který dál kultivuje nás ostatní kolem, kdo o takových věcech víme méně, ale sdíleným prostorem procházíme a využíváme jej. Vkusně upravené prostředí totiž většinou, vlastně vždy!, působí blahodárně na naši psychiku. Je nám dobře tam, kde je přítomný vkus. Vůbec si to nemusíme uvědomit. A to je ta nejlepší recenze – pokud nás nic neruší, a je nám tam dobře, tak je to zřejmě ONO. Asi nikoho příliš nepřekvapí, že tyhle přístupy vychází často právě z toho, jak funguje sama příroda. I když si stavíme města a silnice, jsme pořád její součástí a pořád na nás silně působí. A o přírodě samotné (a estetice) budu psát v jednom ze svých brzy chystaných článcích.
Pokud nechcete přicházet o mé nové články a ještě k tomu dostat nějaké ty zajímavosti navíc, zapište se k odběru občasníku zrůznýchsoudků nebo sledujte můj LinkedIn.