Na Facebokové stránce jsem říjen věnovala tématu estetiky přírody.
Natáčela jsem audio povídání nad texty Karla Stibrala o vývoji estetického vnímání přírody v čase a měla jsem i šanci sdílet něco ze svých toulek po přírodě. Vyšlo to parádně, protože jsem byla na Třeboňsku a počasí vrcholného podzimu zrovna kouzlilo, seč mu síly stačily.
Následující odstavce shrnují říjnové téma a obsah skupiny proto, aby nezůstaly jen v rychle se přepisující paměti Facebooku, ale i proto, aby si kdokoliv mohl tato témata připomenout nebo je možná i poprvé objevit.
Příroda terapeutka
V půlce měsíce jsem k tématu publikovala krátký článek Je příroda krásná?. Je fajn si uvědomit, že tak, jak se na přírodu díváme dneska, se na ni lidé v Evropě nedívali vždycky a ve skutečnosti každé historické období to má hodně jinak. Nejkřiklavější mi přišel příklad s horami – dlouhá staletí trvalo, než je lidé z vředů a bradavic na tváři země uviděli jako majestátní, vznešené a krásné.
Začnu tak trochu od konce. Pokud jsem měla malou chvíli se zastavit i bez foťáku a vnímat trochu sama sebe, přemýšlela jsem, jaké vlastně pocity ve mně ty podzimní obrazy vyvolávají. Vděčnost, pokora, radost, melancholie, smutek, vzrušení. Bylo to krásné, vznešené, neuchopitelné, ohromující, senzační, občas se mi chtělo brečet, tahalo to ven některé vzpomínky… Takto prožité chvíle s vědomě popsanými pocity jsou mnohem trvalejší a hlubší zážitky.
Překvapením pro mne bylo, jak moje malá dcera, ani ne 4 letá, cítí energii míst. Na velkém rozvodí běhala od vody k vodě, potřebovala s ní komunikovat, chtěla ji dokonce zvednout pruty nad hlavu. Když nás na louce zastihl liják a vítr rval ze stromů listí po pytlech, ona se skoro šíleně smála a živlům se nastavovala utíkajíc se s námi schovat nedalekou hasičskou boudu. Válela se po dešti v trávě pod duhou a ledovýma rukama sbírala spadaná jablka…
Kromě stavů silných emocí, které nám příroda může zprostředkovat nebo v pravdě terapeuticky pomoci prožít, je příroda nevyčerpatelným inspiračním zdrojem.
Nucení k tvoření
Nemusíme být umělci, abychom dostali chuť něco vytvořit. Pokud sami něco zkusíme a umíme se tak na přírodu dívat, pomůže nám to mnohdy i s pochopením uměleckých děl. Nejen výtvarných, ale i hudebních, tanečních…
V přírodě najdeme všechno to, co potřebujeme – zvuky, rytmus, barvy, plochy, rovné linky, křivky, kontrasty, harmonii, akcenty.
Na Facebooku jsem zmínila fungování doplňkových (a analogických) barev. Typicky zelená s červenou, fialová/modrá s okrovou/žlutou. Ale také černá s bílou nebo spíš světlá krémová s temnou hnědou.
Prakticky takové pozorování kombinací barev sestavených samotnou přírodou můžete použít leckde – při zařizování bytu, dekoracích, při sestavování šatníku, zařizování kanceláře, vytváření loga… Možná to nebude nutně originální, pokud ale nemáte po ruce profíka, tahle přírodní inspirace nikdy nebude mimo, nebude působit špatně. Ostatně zeleno červené Vánoce se zlatým akcentem (nebo okrem třeba vlašského ořechu, světla ze svíčky) máme rádi a prostě to ladí! Bílou můžeme doplnit téměř vše, takže přidáme sníh a je to.
Větvení
Větve stromů, zvlášť ty holé, řady kmenů představují nějaký rytmus. A linky nebo křivky. Můžete tak snadno vytvořit abstraktní fotku nebo obraz. Vyberete si základní barvy nebo jen třeba černou tuš na bílý papír, můžete ji zapíjet, kreslit kmeny a přes ně větve, perkem, špejlí, štětcem. Můžete si od dětí půjčit voskovky a do silnější vrstvy vyškrábat lehký náznak větví a kmenů. Nebo je nalepit z nastříhaných proužků. Nebo použijte některý ze speciálních režimů foto aplikací na chytrých telefonech – uvidíte přírodu zase jinak.
Pozorným sledováním zjistíte, že kmeny stromů nejsou většinou hnědé a nemyslím jen břízu.. Jsou šedozelené, mnohdy něčím porostlé, mnohdy až černo zelené. Někdy stříbřité a borovice, ty bývají zrzavé.
Co je nahoře, je i dole
Stejně tak není voda modrá. Voda je zrcadlo. Je taková, jaké je její dno a to, co je nad ní – stromy, oblohy, domy. To vše se pak na hladině zrcadlí. Chceme-li namalovat vodu, potom stačí postavit svět na hlavu. S nadsázkou řečeno, ale snad mi rozumíte.
Součástí lesní moudrosti bývá velmi dobrá znalost stromů a to i tehdy, když jsou bez listí. Existují takové stromy, jejichž tvar koruny se podobá tvaru listů.
A takové pozorné dívání se nám dokáže dát hodně poznání. A také mnohem silnější prožitek z výletu nebo i pouhého pohledu z okna. Když si připočteme vůně charakteristické pro dané roční období a zvuky od padajícího listí či sněhu po zpěv ptáků a šumění vody, je to zážitek pro všechny smysly.
Pokud nechcete přicházet o mé nové články a ještě k tomu dostat nějaké ty zajímavosti navíc, zapište se k odběru občasníku zrůznýchsoudků nebo sledujte můj LinkedIn.