Protože chci dneska psát o kýči, který mám sama ráda, tak rovnou začnu obhajobou jeho existence.
Bez kýče nelze být
Opravdu si to myslím. Kýč má v našich životech nezastupitelnou roli. I proto je s námi pořád a trvale. Problém je, když jej zaměňujeme za něco jiného, když dokonale převládne, když převrství zkušenost s kvalitnějšími formami věcí, akcí, myšlenek…
Ale nelze bez něj být. Kýč nám pomáhá relaxovat. Pomáhá nám svou jednoduchostí, prvoplánovostí, milostí, roztomilostí – emotivním působením. A často příjemně emotivním. Právě tou příjemností je nám… příjemný. A nemůžeme být neustále v intelektuálním střehu, hledajíce vysokou kvalitu, myšlenky s přesahem a hluboké prožitky. Někdy je třeba jen tak splývat po povrchu.
Kdy jindy, když ne…
… o Vánocích!
Vánoce mají duchovní hloubku. Ještě hlubší ji má advent, jen v tom nejsme tak kovaní.
Ale Vánoce přinášejí radostnou novinu. Anděl se zjevuje. Všude jsou hrdličky, žežuličky, děti… a jdou k miminku, ovinutém v plenčičkách. V Betlémě v chlévě mu asi zima nebyla, u nás mu nosíme kožičky, vaříme kašičku… Noc je překrásná, svítí v ní hvězda jasná.
Všechno to se odehrává v období největšího temna. Té části roku, která je energeticky náročná. Která nás nutí věci uzavírat a přitom zpomalit. Která nám zhasíná světlo, které nám Štědrý večer opět začne rozsvěcovat (no dobře, slunovrat je o pár dní dřív), není náhoda, že vánoční doba dřív trvala až do Hromnic (na Hromnice o hodinu více).
Kdy jindy bychom si měli beztrestně užívat kýče, než v ten vánoční čas?
Od hudby po poslední perníček
Vánoční výzdoba může být velice vkusná a přesto hřejivá a dokonale tématická. A naopak – přehnat se to dá s tím vánočním kýčem, všeho moc škodí.
Ale přesto si myslím, že právě vánoční kýč je z těch, které potřebujeme. Který má své opodstatnění. Ať už to, že konečně padla rosa studená a narodilo se to dlouho očekávané miminko (které o pár let později skončí na kříži). Teď je to zdroj radosti, veselosti, zdroj naděje a roztomilosti, pokoje svatého a myšlenky na sjednocení národů. Tvůrce všeho-míra.
Miluji vánoční kýč
Cokoliv. Od koulí se sněhem, přes sobí spřežení (jenom Santu pořád rozdýchat neumím), miluju svítící rampouchy a svícny v oknech. Všemožné svícínky, lucerničky, hvězdy, roztomilá jezulátka, dojímavé melodie, zlaté látky, ubrusy s vločkami, všemožné podoby betlémů, řetězy a ozdoby všech podob, vyzdobené nákupní galerie, přezdobené stoly, okna, stromky, speciální hrnečky, biliony světýlek, blikátek, pohlednice jako z konce 19. století, kde roztomilé děti s tvářičkami červenými od mrazu jedou na saních s rolničkami…
A vůbec je toho hodně.
A přála bych si, aby vánoční prázdniny a volno, které míváme, bylo delší. Abychom si stihli toho kýče užít dosyta, dosyta se rozplývat nad roztomilostí, utěšit se sladkým cukrovím i slaným salátem, užít si světla ve tmě a do nového roku nastoupit uvolnění, spokojení s tím, že jsme náročným temným obdobím roku prošli ve slavnostní náladě, bez tlaku, stresu, hlubokých myšlenek. Jen s nadějí srdci a perníčky v břiše.
Kýč má ve světě své místo. Musíme vědět, kdy si jej užít a k čemu je dobrý. Pak nám slouží. A já věřím ve vánoční kýč – jakkoliv to jde parádně i bez něho. Přeji vám krásné Vánoce!
Pokud nechcete přicházet o mé nové články a ještě k tomu dostat nějaké ty zajímavosti navíc, zapište se k odběru občasníku zrůznýchsoudků, nebo sledujte můj LinkedIn.