Než se zase pustím do nějakého “zbystři smysly” tématu, tak si dovolím ještě jeden, asi vícedílný článek. Chci si ho napsat jako vzpomínku. Na deník jsem nikdy neměla disciplínu, ale často stačí jen takový záchytný bod, aby paměti pomohl. Před lety, když ještě nebyla naše dcera na světě, jsme ustanovili tradici velikonočních výletů (a potom také svatováclavských výletů, u kterých hrozilo, že se z nich stanou burčákové pochody, ale zatím odoláváme). S dcerou už se celkem dá cestovat, jelikož jezdíme bez auta a ona byla jako miminko a batole dost náročná, nebylo to jednoduché, ale poslední rok už je to super a dokonce ji to i baví a čím víc přestupů, tím lépe. A taky se poslední rok konečně i ráda nosí v nosítku, takže je vyřešený problém delších pochodů, spánku a terénu.
A tak jsem v zimě vymyslela, že se pojedeme podívat za mužovou babičkou (dceřinou prababičkou) k Varnsdorfu. Ona nás ráda uvidí a my se podíváme někam, kde jsme dlouho nebyli. V mužově případě 25 let a v mém… no, 36 let – takže nikdy. Tenhle plán nám zhatila letošní karanténa, ale došlo na něj nakonec teď, v červenci. V ČERVENCI.
Velká písmena jsou tam proto, že jsem týden přemýšlela, jaké sbalím oblečení, protože tam během těch pěti dní mělo být všechno, od jara až po podzim. Jen sníh ne. Nakonec jsem pro sebe sbalila takovou minimální verzi na přežití, které nakonec chyběly jenom teplejší punčocháče. No, jet na Třeboňsko, přežila bych bez problémů. Ten sever mě ale trošku vyškolil, počasí se tam opravdu chová jinak. To mám na naší republice ráda. Je prťavá, všude se dojede za jeden den a to ještě ne celý, všude bez auta, do nejbližší osady je to kousek a to hlavní – ta rozmanitost! Jak může být na tak prťavém kousku země tolik různých krajin, podnebí, počasí a porostů? Nejen krajina, ale i lidská zástavba vypadá také výrazně odlišně v závislosti na historických kulturních vlivech. A člověk si uvědomí i ty rozdíly v rámci chudých a bohatých částí republiky a regionů.
Dorazili jsme do Jiřetína, do příjemného penzionu, kde nám paní majitelka snesla z půdy nočník po vnučce a vesele prohlásila, že nepamatuje, kdy tam kdo přijel vlakem a ne autem. Dcera si vymínila přistýlku, čímž nás zaskočila a potom nás úplně uzemnila tím, že v ní skutečně sama spala. První den jsme vyrazili na její přání na houby, které jsme sice nenašli, tedy ne ty jedlé nebo ne ty jedlé, které známe, ale našli jsme cestu, kterou jsme měli v plánu jít další den. A našli jsme louku plnou trsů mateřídoušky, kterou jsme okamžitě vzali s sebou, našli jsme několik hrstí lesních jahod a nakonec i hospodu, kde si dcera zamilovala svíčkovou a točili tam moje oblíbené pivo. A dokonce měli nějaký dobrý rum, říkal, muž. Bylo to krásné pozdní odpoledne, modrá obloha, sem tam mráček, svěže, ale ne zima.
Spalo se nám celkem dobře, dcera z přistýlky nespadla, i když podnikla několik napůl úspěšných útoků na moji postel a ráno na nás vybafla nádherná, ale nááááádherná mlha. Nedokážu vysvětlit, proč mi mlha zlepšuje náladu. Ale mám ji strašně ráda, cítím se v ní natěšeně. Měli jsme v plánu dojít asi 3km daleko na kopec se zříceninou hradu Tolštejn, tam si dát oběd a pokračovat asi 2,5km na vedlejší kopec Jedlovou, kde je rozhledna a odtud asi 2km na Křížovou horu se známou křížovou cestu nad Jiřetínem. Cesta, kterou jsme den před tím viděli v podvečerním slunci, se teď koupala v mlze. Vlhla mi košile, ale na pláštěnku to nebylo. Byla jsem ráda za nákrčník a měla jsem pocit, že si užívám říjnový výlet. Našli jsme další jahody a vylezli na první kopec, který měl nabídnout nějaký výhled do kraje.
Moc daleko vidět nebylo, ale ani jednomu z nás to nevadilo, ta atmosféra v krajině byla úžasná a naplňující. Hodně nás pobavila lucernička na stromě, mohla občas mít vpravdě majákový význam.
Potom jsme objevili i zvoničku kousek pod hradem a nakonec (s úplně mokrými botami) jsme došli i na hrad. To, jak se kopec se zříceninou postupně objevoval, patří mezi moje nejkrásnější momenty v přírodě. Znatelně se ale ochladilo a začal foukat vítr, který doslova honil cáry mlhy kolem a postavy mířící z hradu dolů se objevovaly jako přízraky.
Bylo 11h dopoledne a v restauraci na Tolštejně venkovní teploměr ukazoval 14,5°C. Byl jsem ráda i za vestu. Muž vylezl na všechny vyhlídky, i na tu nejvyšší, ale viděl z nich zhruba to, co já na té prostřední. Mlhu. Krásnou, hustou, studenou a neproniknutelnou mlhu.
V restauraci jsem našla obraz, který zřejmě nechali namalovat novodobí místní patrioti a nějaká kopie se dostala i sem nahoru. Mám slušnou vizuální paměť a moji pýchu potěšilo, že jsem v obraze šlechtičny (jiřetínská, podle znaku vpravo nahoře, druhý obrázek) poznala vzor z mého rodného kraje, totiž obraz Perchty z Rožmberka (na prvním obrázku). No, však ty dámy porovnejte.
Poobědvali jsme v klidu a najednou se objevil první cyklista. Pak další, pak skupina a pak jich tam bylo najednou asi 30. Nechápu, kdo v tomhle počasí a v tomhle kraji dobrovolně jezdí na kole, ještě v těch šílených botách a dresech. Navic všichni… no, nevoněli. A byly mezi nimi i děti. Přenechali jsme jim Tolštejn a vydali se na sousední kopec s rozhlednou. Ticho v krajině bylo uklidňující, lesy i louky nabízely tajemné podívané.
Konstrukce nepoužívané staré lanovky mezi stromy vypadala jako z postapokalyptického filmu. Nakonec jsme našli i ty slíbené houby (praváky!) a dorazili na Jedovou. Mezi stromy se matně rýsovala místní opičí dráha v korunách, nějaké to lanové centrum, které za jasných dní určitě vypadá rozverně, ale ten den to působilo jako tajemné elfí mosty v korunách stromů, jejichž kmeny se o pár metrů dál rozpouštěly do okolní mlhy a podivného světla, které mlha nabízí.
Podívat se z rozhledny jsme se nepokusili, protože byl celkem problém najít samotnou rozhlednu. Místní občerstvovací zařízení ale s takovým počasím evidentně počítá, protože lístek obsahoval všechny základní horké nápoje a za mne i bezkonkurenční zázvorový čaj s brusinkami. A kdyby muž mohl něco podotknout, tak místní borůvkový koláč si zaslouží, aby jeden za ním ten kopec vylezl.
Jak už se nám jednou stalo právě o Velikonocích při přechodu přes Radhošť, na druhé straně kopce bylo úplně jiné počasí. Mlha se začala zvedat a jak jsme klesali, značně se oteplilo. Ke Křížové hoře jsme došli v tričku a zpocení a nakonec jsme i nějaké ty výhledy do kraje viděli. Sochy ve spodní Getsemanské zahradě působili ve slunci a bujné zelené trávě skoro lenošně a nebýt toho celého příběhu nad nimi, rozložili byste si vedle učedníků deku a na chvíli se k nim přidali.
Další den patřil rodině a my se zregenerovali na další, ještě velkolepější výlet. O tom příště. Jo, a doufám, že k Vánocům mi bude Jěžíšek moci nadělit mobil s lepším foťákem.
Pokud nechcete přicházet o mé nové články a ještě k tomu dostat nějaké ty zajímavosti navíc, zapište se k odběru občasníku zrůznýchsoudků nebo sledujte můj LinkedIn.