V předchozím textu jsem začala malé bilancování mé končící mateřské dovolené a tady je jeho druhá část.
Velké pochopení, které mi přineslo mateřství, se týká role příběhů v našich životech. Pořád moc nevím, jak jsou vlastně děti v mysli nastavené, ale dcera mne překvapuje často tím, které příběhy ji zaujmou a jak silně je dokáže prožívat. Úplně první kreslená pohádka, kterou viděla, byl Krtek malířem. Krteček je nesmrtelný a musím jako rodič říct, že má víc vrstev, než bych si myslela. Tenhle konkrétní díl dceři vydržel pár měsíců, chtěla ho pořád dokola. Protože se tam nemluví a je tam docela dost interakce, dělala jsem jí první týdny komentátora. Ke svému úžasu jsem potom zjistila, že se dcera před druhými narozeninami dokonale naučila všechny barvy a všechna zvířátka, která tam vystupovala. Objev, co? Když se dívala na stejný díl potom o pár měsíců později, najednou ho sama komentovala a hrozně prožívala. Napřed se bála o Krtečka, pak o ptáčky, ale nakonec i o lišáka a občas u toho i plakala. Čistá katarze! Uvědomila jsem si, jak bezproblémové jsou často moderní pohádky a že příliš hluboké stopy nezanechávají. Jakkoliv se mi scénář například k Peppa Pig celkem líbí, vrstevnatosti a hloubky starých příběhů o Krtkovi to nedosahuje. Děti se emocí nebojí, ani těch, které bolí. Jen je důležité, dovolit jim je prožít tak, jak potřebují. Nepotřebují bezproblémové příběhy, potřebují jen dost prostoru a pochopení.
Ještě silnější zážitek mám z toho, jak snadno dcera chápe nesmírně hluboké a komplexní příběhy typu mýtů a legend. Od biblických příběhů (Starý zákon – třeba Jonáš a velryba, David a Goliáš) až po pravověrnou mytologii různých národů a nebo literárních stylů. Takovými příběhy dceru zásobuje hlavně tatínek. Umí to báječně vyprávět, zjednodušit a protože jich má slušnou zásobu, tak umí v potřebnou chvíli vylovit tu pravou. Třeba o bráně z rohu a bráně ze slonoviny – nejde o mýty v pravém smyslu, je to z fantasy knih R. Holdstocka, ale dobře to mytologickým představám odpovídá. Zemřelá zvířata prochází tam a pak se vrací zase oživená. V době, kdy zemřel dceři děda a kdy ji vůbec smrtelnost zajímala, to byl jeden z příběhů, které potřebovala slyšet. Myslím, že dítě nepotřebuje jen jedno nebo definitivní nebo dokonce úplné vysvětlení. Stačí mu, když o tématu slyší nějaký příběh. To pro ně znamená, že se tématem zabývají i ostatní lidé, není v tom samo, tak je svět v pořádku.
Výjimkou u nás nejsou ani řecké báje a pověsti v podání pro tříleté nebo blízkovýchodní, indiánské nebo židovské příběhy. Zjišťuji, jak potřebné jsou pro nás lidi takové příběhy, jak mohou pomáhat buď nějakému druhu pochopení složitostí života nebo uspokojit neklidnou mysl a duši, když potřebuje chvíli cítit jistotu, že svět přeci jen má nějaký řád. Ať je to jak je, pomáhají nám a proto jsou tu s námi už celá tisíciletí. A tak mi právě na stole leží kniha Ženy, které běhaly s vlky. Sice jí listuji s kritickým okem, ale znalost mýtů nebo archetypů pro mne díky dceři dostala novou důležitost.
Zmínit musím i pobyty venku. Ty mi budou po nástupu do práce nesmírně chybět! Dopoledne i odpoledne nebo alespoň jeden půlden venku, prakticky každý den, téměř v každém počasí. Dcera nedokázala jako miminko usnout doma, musela jsem několikrát denně s kočárkem ven (v nosítku ani částku až na výjimky skoro nespala a nosit ráda se začala až ve dvou letech) a chodit. 30 000 kroků je tak to, co maminky s miminky běžně nachodí. Já to chodila denně. Díky za mobil se sluchátky! Někdy jsem měla pocit, že u toho i spím, možná to občas byla forma meditace. V pláštěnce, mokrém sněhu, dešti, větru, parném slunci… A teď chodíme na blízkou minifarmu ke kozám, s koloběžkou nakoupit, na hřiště, do polí za domem… když jsem pár dní ven nemohla, chyběl mi úplně fyzicky kyslík a pohyb.
S příchodem dítěte mnoho rodin změní i své stravování. U nás jsme sice už díky přátelům z Francie a Itálie byli zvyklí kupovat o dost kvalitnější suroviny a vařit mezinárodní kuchyni, ale s dítětem jsme objevili další potraviny, kombinace chutí a s mými opakovanými problémy s trávením i hodně nových způsobů přípravy jídel a vůbec je naše vaření pestřejší. Jsme všichni tři hrozně mlsní a moc nemáme “záklopku”, ale na kvalitu a pestrost si myslím vedeme dobře. Musím tedy říct, že nám to hodně usnadňují tchánové, kteří mají místo zahrady menší farmu a svoje děti s rodinami zásobují domácí zeleninou, ovocem a výrobky z nich. To nic nenahradí.
Pro mne osobně byl dalším velkým přínosem objev barefoot obuvi. Jsem majitelkou malé, celkem hezky tvarované nohy, ale strašně široké. Instinktivně jsem se vyhýbala nošení podpatků a nejpohodlnější pro mne byly městské polobotky jedné, dvou firem. A v létě “kristusky” po mamce. Koncept barefoot mi asi zachránil kloub na noze… No, mám opravdu širokou nohu, i z barefootových značek si mohu s klidnější duší pořídil pouze jedinou, takže většinu současných bot mám na míru. To pohodlí! A také nevypadají špatně. Velkým plus je, že jsem dokázala báječným způsobem zredukovat botník, bot mám minimum a plně je využiji. Někdy bych potřebovala totéž prozření se šatní skříní :-). Dcerka podědila mou nohu, takže od malička má hodně širokou, v ostatních rozměrech naštěstí normální nohu, takže mám celkem výběr krásných a kvalitních bot i pro ni. Jsem v barefoot obuvi mnohem jistější při chůzi a vnímavější k nohám a občas mne to donutí si víc hlídat chůzi. Občas využívám možnosti dát do boty vložku, většinou když hrozí dlouhé chození po městě s těžkým batohem. Ale prsty jsou spokojené a to pohodlí spojené s ohebností podrážky je nepopsatelné. Díky motivaci jedné z kolegyň z práce jsem si zvládla dokonce jedny kožené polobotky sama ušít. Mohu vám říct, že takový pocit sebeuspokojení a sebenaplnění jsem dlouho nezažila! A aktuálně s jednou úžasnou brněnskou fyzioterapeutkou začínám pracovat na kvalitě chůze, pohybu a nohy ještě víc oživuji.
Roky jsem si nebyla jistá, zda chci mít děti. Bála jsem se zodpovědnosti, ztráty svobody a sama sebe. Místo toho jsem se naopak na cestu k sobě dostala a bez dcery bych asi nenašla potřebnou odvahu. Čas a svobodu mám omezenou, to tak prostě je. Ale mohu říct, a doufám, že to se časem nezmění, že výchova dítěte je smysluplná činnost a v něčem dokonce jediná smysluplná. Je to součást nějakého doufání do budoucna. Transcendence v hmotném provedení.
Pokud nechcete přicházet o mé nové články a ještě k tomu dostat nějaké ty zajímavosti navíc, zapište se k odběru občasníku zrůznýchsoudků nebo sledujte můj LinkedIn.