Je to už tři a půl roku, co jsem doma s mou dcerou a přiblížila se doba návratu do práce. Naštěstí je mi můj vesmír nakloněný a půjdu na zkrácený úvazek, vyhovuje to tak celé rodině a nakonec i zaměstnavateli nejlépe. Navíc se vracím do fajn kolektivu, práci mám také hezkou a snad smysluplnou a rozhodně pestrou. Nicméně asi jako mnoho maminek nebo rodičů, kteří se po delší době vrací z rodičovské dovolené do zaměstnání, jsem nervózní. Mám sklon bilancovat. Co to bylo za dobu? Co mi přinesla? Co vzala? Naučila jsem se něco? Co mi bude chybět? Proč? Cítím, že to potřebuji nějak formulovat, hlavně sama pro sebe, ale možná to bude zajímavé i pro některé z vás. Možná se v tom poznáte. A možná naopak zjistíte, že stejnou situaci můžeme prožívat diametrálně odlišně.
Z práce jsem odcházela po třinácti letech a docela jsem to brala jako potřebnou změnu, která mě osvěží. No, pravda je, že první rok, rok a půl, jsem nedokázala dělat nic jiného, než se starat o dítě, jíst hromady ořechů, datlí a čokolády a občas spát. Jo, a asi sedmkrát denně (včetně noci) odsávat mléko. Takhle jsem si tu pauzu nepředstavovala. Ale jak začala dcera chodit a běhat, byl svět hned růžovější pro nás obě. Další rok jsem si začala už mateřství vyloženě užívat. A také jsem už dokázala vidět a hodnotit změny, které mi mateřství přineslo.
Za prvé – už nikdy, nikdy nebudu ve své hlavě sama. Už je tam napořád moje dcera. Zabrala mi kus mozku, jednu linii myšlení, je tam prostě pořád. Jako paralelní téma. Ať dělám cokoliv, bydlí v mé mysli a je to tak v pořádku. Jsem ráda, že jsem ji mohla porodit přirozeně, porod byl učebnicový. Sice se to poněkud pokazilo v následujícím týdnu, ale to už pitvat nechci, nebo ne teď, některá psychická zranění z té doby si obě ještě pořád léčíme. Jsem ráda, že ten úplný start byl takový, v jaký jsem doufala. A i když dítě měsíce nosíte ve svém těle, když je potom z toho těla odděleno, je to úplně, ale úplně něco jiného. Jste sice najednou dva, ale ono stejně ve vašem těle zůstane, ve vaší mysli. Tahle zkušenost je jen obtížně popsatelná a obávám se, že získat se dá jen jedním způsobem.
Za druhé – děti jsou skutečně moudré. Navíc jsou šikovné. A zvědavé. Učenlivé. Hrozně rády se učí! Když jim dáte maximum svobody, učí se překvapivě hodně a překvapivě rychle. Ze školy jsem věděla, že motorický vývoj je úzce spjatý i s vývojem mentálním a posléze i vývojem řeči. Chtěla jsem dítěti umožnit co nejvíc svobody v pohybu a průzkumu nově nabytého světa a narazila jsem tam na téma hranic. Mých hranic. Proč nesmí dítě něco dělat? Protože se to nedělá? Protože je to divné, nechat ho to dělat? Protože mi vadí, že to dělá? Protože se bojím, když to dělá? Protože… Otázka proč dostala nový rozměr. Proč by nemohlo vykrámovat celou spodní kuchyň – je to přeci zábava a hodně poznávání a také super hry, schovka v polici. Ano, musím to pak uklidit, ale kupodivu to dítě je nějaké spokojenější a dokonce i asistuje u úklidu. Může i vyndavat knížky z knihovny, když je neokusuje. Některé ze svých může i okusovat. V určitém věku. Nějak nám to přišlo akceptovatelné, že si hledá vhodné předměty, které okusováním uleví jejím dásním tam, kde se na svět derou nové zuby. Nikdy žádnou knihu opravdu nezničila. I její tatínek svého času okusoval Březinovy básně, máme je doma v knihovně jako památku… Dovolím jí běhat bosé v kalužích. Proč by nemohla? Ale když mi v roce a půl stála na okenním parapetu ve čtvrtém patře, hranice jsme vytyčit museli docela přesně. Kupodivu celkem pochopila, že na parapet může, ale jen s námi a ne sama. Nedovolili byste ani to? Já v době před dítětem také ne. Potom jsem zjistila, že mi to vlastně nevadí, respektive, že mnoho tradičních hranic (zákazů) mi přijde zbytečných nebo nepochopitelných. A když je nechápu já, můj vyslovený zákaz by nebyl přesvědčivý a děti tohle docela dobře umí vycítit.
Hranice vůči dítěti byly sice tématem každodenním, ale vyneslo to na světlo světa téma mých hranic vůči dalším lidem a také docela dost témat z mé minulosti, dokonce z mého dětství. Byl čas je začít řešit. A nějak se to daří, i když pomalu; a je to úlevné. A mám pocit, že jsem zase o kousek dospělejší. Dospívám posledních deset let. Je to fajn.
S tímhle tématem souvisí ještě jedno, které je pro mne nové, asi tak rok staré. Sebeláska. Začalo hodně náročným rokem, zemřel mi táta a vážně onemocněl muž. A potom jsem se položila i já, když bylo tak říkajíc po všem. Když vlastně svět byl zase tak nějak v pořádku, moje zdraví vzalo zase na chvíli kramle. Trápí mne reflux, bez pálení žáhy, ale zato mne škrtí vlastní krk, byla jsem parádně zahleněná, pořád nějaké záněty, prý i astma… Možná o tom napíšu také něco bližšího v rámci terapie… Ale zpět k sebelásce. Pokud my sami nemáme dostatečně naplněný rezoervoár životní spokojenosti, těžko se nám rozdává dál. Jistě, jsou životní období, kdy lze hodně těžko někde čerpat potřebnou energii, ale překvapivě zjišťuji, že technik, které zaberou třeba jen dvě minuty, je hodně a jsou skutečně efektivní, navíc právě pro taková období je třeba mít nějakou zásobu. Nebudu žádnou konkrétní techniku uvádět, každému stejně bude vyhovovat jiná. Kdo se začne o sebelásku zajimat, narazí na ně. Umět být sám se sebou, mít se rád, vážit si sám sebe, umět se potěšit, pohladit, mít svou sebehodnotu a hranice. Není to egoismus, není to narcismus, není to nic jiného, než sebepoznání a seberespekt. Být spokojený sám se sebou je léčivé a já se to učím. Děti jsou se sebou spokojené a umí vyjadřovat své potřeby a také umí vyjadřovat bez obalu to, jak se cítí a často umí také říct, co by jim pomohlo cítit se lépe. A také si dovolí prostě jen upustit přetlak emocí, které nemají žádný konkrétní původ, jen se prostě nahromadily a něco je zrovna pomohlo uvolnit. I když to někdy znamená, že potřebují hodinu brečet nebo roztrhat obrázek a zařvat jak tur. A nebo se pořádně poprat, polechtat, vysmát se… nebo se jen rozběhnout a běžet bez důvodu. Učím se udělat a říct to, co zrovna cítím a potřebuji. V mezích zákona a slušnosti :-). Mnohem lépe si pak umím pomoci sama nebo nemám problém o pomoc požádat. Ale jakkoliv teorii chápu, sebelásková praxe pořád občas pokulhává.
Co jsem se na rodičovské naučila je i to, že věci lze dělat mnoha různými způsoby. Že je lze dělat po kouscích a v mikročasových okénkách. Že jsem sice vždycky docela dobře plánovala, ale že se dá plánovat ještě o dost lépe. Naučila jsem se, že nemá cenu snažit se věci dodělat hned nebo se stresovat z toho, když se to nepovede udělat v jednom tahu, rychle nebo za nějaký předpokládaný čas. Dokonce, že se nemusím trápit, když se něco nestihne vůbec. Nechtít udělat všechno! Naučila jsem se, že rok nehraje až takový rozdíl – ne pro vás jako dospělé. Že je mnohem cennější ten dětský rok. Vidíte, jak rychle se dítě mění, co všechno se učí a jak tohle všechno je kvalitativně výš, když se mu věnujete (v mezích sebelásky, všechny samoživitelky mají už od prvních dní můj neskonalý a nefalšovaný obdiv). Naštěstí jsem nemusela řešit existenční problémy. Jak moje batolátko rostlo, mohla jsem si po odstavcích vedle ní opět začít číst oblíbené detektivky Rexe Stouta (na víc moje intelektuální kapacita neměla). Při vození kočárku jsem poslouchala publicistiku (světe tam venku, vítej!), audioknihy a postupně dokonce i ty anglické. Kolem dceřiných tří let jsem dokázala najít čas i na vlastní další sebevzdělávání a seberozvoj (díky M.Arteru a mému muži!). Když sečtu všechny činnosti během dne, nikdy v životě před tím jsem nebyla tak aktivní a produktivní. Čas sice letí jak splašený, ale je plný. Plný zážitků, nových zkušeností, každodenních povinností, hledáním nových cest, skutečným cestováním a poznáváním, viděním světa dětskýma očima, které všechno vidí poprvé a podruhé a je to skutečně zajímavé a stojí za to se zastavit, přisednout na bobek a pozorovat. Šneka, kanál, kozu, novou knížku, hrající si děti, jídlo na talíři, parník, letadlo, hrad, jeskyni, zoo, kalimbu, rorýse, lipové květy… Nejhorší na tom je, že v tomhle světle přestává dávat smysl dospělý život s rozvrhem, kdy se každý den podobá tomu předchozímu, kdy je náplň určovaná povinnostmi, které si sami nevolíme a kde nás po práci tíží myšlenky na finanční budoucnost, vhodnou dovolenou nebo hromada strachu z věcí, které nemáme pod svou kontrolou. Moc si přeji uchovat si co nejdéle ten pocit svobody a lehkosti, který je spojený s raným dětstvím.
Pingback: Cesta na rodičovskou a zase zpátky (2. část) – www.zruznychsoudku.cz