V mé dámské facebookové skupině jsem před začátkem adventu vytvořila tři videa, která měla pomoci v našem běžném adventním provozu najít způsoby, jak podpořit svůj smyslový rozvoj, nejlépe ale i s dětmi a s partnerem.
Smyslová posilovna
Kdo zná praxi mindfulness, tak může v takových činnostech najít mnoho příbuzného, ale vedle rozvoje vnímavosti je dobré vědět, že skutečně rozvíjíme smysly a že je dokonce posilujeme jako v tělocvičně. Ostatně – takové hnětení těsta dětmi podporuje například i jejich budoucí grafomotorické dovednost! A kromě toho posiluje vztahy v rodině.
Ale všeho moc škodí.
Když se těsto hněte moc dlouho, moc silně nebo je ho prostě jenom moc, začnou svaly bolet. A je třeba je nějak protáhnout a odpočinout si. Je to potřeba proto, aby měl mozek čas všechny ty dojmy, vjemy a podněty vstřebat.
Vnímání se brání
V jiném starším článku píšu o tom, že smyslová anestezie je jedním z projevů, na které bychom si měli dávat pozor. Často jsme vjemy přehlcení a ani si mnohdy neuvědomíme, že právě jejich přemíra je důvodem naší únavy.
Příroda léčí. Ano, je to nejlepší, co můžeme udělat – změnit prostředí. Vyrazit mimo civilizaci. Nejlépe i tam, kde už nejsou ani slyšet zvuky města nebo městečka (je jasné, proč se tolik lidí z generace, která ve městě vyrůstala, stěhuje do přírody a často hodně na samotu).
Smyslová anestezie není látka zvenku, kterou bychom si aplikovali tak, jako u zubaře. Anestezie u našich smyslů je obranná reakce. Jen když jsou smysly v tém obraně příliš dlouho, tak holt začnou otupovat a zpohodlní.
Smysly na procházce
Ale máme možnost i anestezie dobrovolné a vědomé. Pokud se pustíme do intenzivního zkoumání a trénování našich smyslů, je na místě si naplánovat pro ně i oddech. Ideálně spojený s pohybem – ten totiž do našeho mozku skvěle integruje to, co jsem se naučili, poznali, prozkoumali před tím.
Pokud využijete adventní čas k tomu, abyste doma společně pořádně všechno očuchali, ochutnali, prohmatali, naposlouchali a prohlédli (děti možná i prohledaly), tak nezapomeňte na pravidelnou procházku, kdy nebudete přemýšlet o tom, jaké zní hučení kotelen v mrazivém ránu, jaké krásné chloupky jinovatky vidíte na stéblech trávy, jak se vám slepují nosní dírky, jak se vám mlží brýle (protože máte roušku nebo jste právě zívli)…
Když jdu, tak jdu
Pokud jste jako já, tak se vám to pravděpodobně nepodaří a všechny ty popsané věci budete zcela jistě registrovat, stejně jako štěkající psy, křik dětí, nerovnosti terénu a čvachtání rozmrzlé hlíny, nesymetricky nasazenou čepici a tření vašich nohavic… Ale když jdu, když se hýbu, tělo to všechno snáší nějak lépe, neřeší to, nechává to projít. Pohyb je dominantní.
Prostě vypněte a jděte. Poskočte si. Popoběhněte. Zatočte se. Nechte smysly, aby si odpočinuly samy tak, jak uznají za vhodné.
A pak se zastavte. Advent je čas příprav, rozjímání, těšení se, naděje. Také velké a dlouhé tmy, většího ticha, je to čas konce před novým začátkem. Vydechněte.
Pokud nechcete přicházet o mé nové články a ještě k tomu dostat nějaké ty zajímavosti navíc, zapište se k odběru občasníku zrůznýchsoudků nebo sledujte můj LinkedIn.