Článek, který jsem na jaře publikovala na LinkedIn. A téma se mi bumerangově vrací i s podzimem, tak má být nejspíš i tady. Smysly jsou víc, než jen nějaká naše schopnost vnímání. Tvoří doslova bariéru mezi námi a světem kolem. V dobrém, i ve zlém…
Možná jste si už všimli, že se tu občas veřejně snažím vyrovnávat s naším vzdělávacím systémem. A dneska se do toho pustím znovu. Souvisí to s tím, jak hluboko vnímám, že vězí kořeny našeho problému.
Dopředu musím uvést na pravou míru pár věcí. Znám skvělé školy a skvělé učitele – i v klasice. A znám lidi, kteří měli natolik jasnou a silnou osobnost, že se jich naopak mizerné školy a učitelé zásadně nedotkli. Přesto si dovolím vyslovit myšlenku, že v tom, jaký problém máme se znalostí našich vlastních osobních hranic, má z velké míry prsty právě škola.
A také naši rodiče. A jejich škola a jejich rodiče. Výchova. A společnost, která ve své většině poznala podobné vzory a vzorce chování. Bylo to možná někdy výhodné. Ale dnes už není. Není v souladu s jednou z významných hodnot naší doby a tou je individualita. Ta podle mne může fungovat jen tam, kde je podobnou hodnotou také respekt k odlišnosti. Splňujeme tuto podmínku?
Když hranice nemáme, tak je dostaneme
To, jak dobře jsme schopni poznat svoje hranice závisí na tom, jak dobře známe sami sebe. Nemůže to být jinak. Pokud se s sebou nezabýváme, přebíráme představu hranice z okolí, od autorit, od společenského normativu atd.
Škola normativní
Myslím si, že je úplně skvělé, že děti mohou v rámci základní školy (+ rodiny) potkat mnoho různých oborů a témat! Že se mohou seznámit s kdečím, od gramatiky svého jazyka přes základní počty, dějiny své i světové až po fyzikální a biologicko-chemické přírodní jevy, od informatiky přes výtvarnou výchovu až k cizímu jazyku…
Jenže problém je to, že máme zároveň představu, že jim tohle všechno říkáme proto, aby si z toho každé z nich odneslo stejně velký, úhledný raneček. A když to v jednom oboru nejde, musí se pracovat na tom, aby ten raneček narostl alespoň přiměřeně srovnatelně. Ale když to v jiném případě náhodou jde – není třeba se tomu věnovat!?
Je to stará písnička a já ji nebudu víc rozebírat, jen si myslím, že bychom měli umět podpořit to, co nám jde a baví nás a netlačit nepřiměřeně tam, kde to aktuálně nejde (velmi často pomůže víc času a když ne… pětka stejně nepomůže). Představa, že ZŠ opustíme všichni s ranečky alespoň přiměřeně plnými, je falešná. Opravdu škola zaručí, že budete umět pravopis? Chemii? Zeměpis?
↓Vizuálno a barvy ji fascinují od mala.
Škola života
Sami víte, kolik jste se toho naučili až v rámci pracovního života. Kolik předchozích paradigmat jste museli překopat a vyměnit? Krásně to pro mne popsal v jednom videu na YT Martin Vasquez a taky se docela dobře vyrovnal s výukou jeho dětí v rámci běžné školy. Uvádím jen kousek citace z té pasáže od asi 22:54 a vám doporučuji i následující minuty, docela se pobavíte :-), já jsem si smíchem vzbudila uspané batole…
Martin Vasquez (Naučte se prodat sami sebe, YT): “Když se podíváte na hodnotící systém, který máme ve školství nastavený, tak je to: pokud splníte všechno, tak máte 1, pokud uděláte nějakou chybu, tak je to za 2, pokud uděláte víc chyb, tak je to 3, 4, 5. To je vlastně perzekuční systém, protože v okamžiku, kdy nesplníte všechno na 100%, tak rovnou selháváte. Je to celý postavený na selhávání.”
Vlastně mne fascinuje, kdykoliv poslouchám podobnou chytrou přednášku nebo rozhovor se zajímavými a úspěšnými lidmi, jak často říkají věci a dávají rady, které jsou přesně opačné tomu, co učíme děti ve škole. Snad si i oni sami vždycky uvědomují, že formulují funkční strategie a důležité kompetence, které popírají většinový školní systém (včetně toho, jak jsou vzděláváni budoucí pedagogové).
Všechny RVP (rámcově vzdělávací programy) jsou vedle oborových tématických balíků postavené na kompetencích – to jsou vlastně soft skills. Ale jak to proboha mají učitelé zapojit do své výuky, když to sami neznají? Nezažili to ani sami ve škole, neučili je to na fakultě, nepotkali to v práci. Ve většině nikdy nepoznali jiné prostředí než školu (svou vlastní od ZŠ po VŠ a potom tu, na které učí)!
Hranice
Jak s tím souvisí hranice? Abychom mohli znát svoje hranice, musíme znát sami sebe. Učí nás to škola? Nebo rodina? Máme dvě možnosti, jak se poznávat. Vlastně tři. Skrze smysly, skrze přemýšlení a skrze zkušenost – ta nejspíš spojuje první dvě možnosti. Jak (se) poznáváte vy?
Jeden velký smysl
Pokud jde o děti, velmi dlouho jsou to smyslová stvoření. Určitě jim to i báječně myslí, ale přímý prožitek, přímá zkušenost a smyslová citlivost jsou pro dětské období typické. Děti jsou přirozeně materiální, fyzické a smyslové.
Nejen, že skrze smysly poznávají, ony i skrze ně definují samy sebe. Když jim něco nechutná, tak to fakt nejí a klidně vám to dají pořádně najevo. Stejně tak, když jsou kalhoty moc vysoko, jídlo moc teplé a voda ve vaně moc studená. Když jim někdo nebo něco smrdí, tak to taky řeknou na plnou pusu. Když někde hraje něco, co jim vadí, tak se to také dozvíte velmi brzy. Umí si ty své hranice definovat poměrně jednoznačně. A to i v případě, že se jim posunou, protože jsou zrovna dneska unavené, naštvané nebo naopak v dobrém rozmaru (a najednou jim ta studená voda nevadí ani trošku…). A my jako dospělí velmi často zuříme. Proč?
Čím víc se věkem musíme přizpůsobit prostředí, tím méně často se nás někdo ptá na to, jak SE CÍTÍME. Jak sebe sami cítíme, jak se vnímáme, naciťujeme. Řeší to někdo ve škole? V těch osvícenějších ano, protože to patří do oblasti školního/třídního klimatu, rozvoje socio-emočních kompetencí atp. A nově se ve školách objeví i téma well-beingu – prošla jsem jedním kurzem pro učitele a byl skvělý. Tohle všechno je prosím napsané v RVP. A mělo by se to promítnout do výuky. Mělo by. Učitelé to ale nemají jednoduché a zdá se, že pro další rok 2024 mají výhledy ještě mizernější. Takový přístup chce totiž také adekvátní podmínky. Každý učitel není supermam a jako pomáhající a pečující profesi jim chybí i jejich vlastní psychologická podpora. Kromě toho by pomohly menší třídy, víc asistentů, tandemová výuka… a ne, není to vymyšlenost pro učitele. Bylo by to čistě v zájmu našich dětí.
Co dělat? Možná můžeme něco malinko zkusit alespoň my, doma.
↓8 let stará fotka. Musela jsem tu vodu zažít na vlastní kůži, i když teplá nebyla. Nedokázala bych se soustředit zbytek dne, kdybych to nevěděla. Jak ty děti!
Naciť se
Informace o tom, jak se cítíme, získáváme z našich smyslů.
Pokud nevidíte moje posty poprvé, víte, že mezi naše smysly patří i schopnost vnímat naše tělo – nejen v rámci jeho pohybu a klidu, ale také zevnitř. I emoce jsou významně fyzický stav. Emoce je chemická reakce s odrazem ve fyzickém těle – stažení nebo uvolnění svalů, třas nebo třeba nával energie, hormony (adrenalin, ale i serotonin).
Pro to, abychom si udrželi hranice, musíme být schopni se nacítit. Vnímat ideálně hned nástup nějaké změny (a hlavně té negativní), uvědomit si ji – což pomáhá tomu ji buď zarazit nebo alespoň zmenšit nebo ideálně začít rovnou řešit. Stane se totiž, že pochopíme, co bylo spouštěčem.
Každý jsme jiný a každý máme jinak nastavené naše smysly. Jen vy víte, jestli nemáte nějaký z nich trochu citlivější – typicky sluch. Sluchové vjemy nás dokážou velmi rušit, znervózňovat a unavovat. Jsme ale zvyklí většinu našeho pracovního dne trávit v hlavě a nevnímat okolí. Je to taková vychovaná anestezie. Možná vypadá, že je výhodná, ale ve skutečnosti není. Jen je to způsob, jak váš mozek zkouší přežít tu nálož bez toho, abyste mu pomohli zvenku.
Nenapadne vás, že za vaší únavou stojí puštěná klimatizace, vrnící zářivka nebo jen už druhý měsíc trvající rekonstrukce ulice pod vaší kanceláří. Když si to ale uvědomíte, dojde vám, že to narušilo hranice vaší pracovní pohody. A můžete to řešit. Zařídit výměnu nebo opravu techniky, najít si skvělá hluchátka/sluchátka, která pomohou odstínit dočasný hluk, domluvit si dočasnou výměnu pracovních prostor nebo se domluvit s kolegou, že on bude svoje oblíbené rádio poslouchat se sluchátky na takovou hlasitost, která zamezí společnému poslechu (a postupné ztrátě jeho sluchu).
(Mimochodem, vysvětlete mi někdo, koho napadlo pustit rádio v hale jednoho z největších Brněnských bazénů, kde se výská, je strašlivá ozvěna a do toho ještě jede co chvíli reklamní jingle…?)
↓Utekla. Z toho bazénu. Hodinu jsme strávily ve sprše. Ten hluk v hale byl neúnosný,
To samé se týká našich očí. Moc podnětů. Příliš barev. Křiklavé barvy v našem zorném poli. Světlo přicházející z nepříjemného úhlu. Špatně nastavená světelnost obrazovky. Blikající nápis na protější budově.
Týká se to i čichu – problémy s klimatizací. Staré koberce. Kolega, který to přehání s kolínskou. Příliš umělé vůně v různých difuzérech. Jídlo, které si kolega pravidelně nosí a jí u stolu. I to můžete zkusit řešit. Ale často úplně stačí, když si uvědomíte, co je ten původce nepohody a uvolníte se. To je mnohdy první pomoc – identifikovat zdroj nepohody. Hlava tím vyřeší problém a přestane to působit tak silně. Neplatí to vždy, ale poměrně často.
Hmat – velké téma, které se doslova dotýká vašich fyzických hranic. Kůže/oblečení je vaše fyzická hranice, která je vidět. Ale existuje také něco, čemu se říká intimní zóna. A ta může být klidně půl metru. Někdo je velmi dotekový a poplácat kolegu po rameni, uštědřit šťouchanec, obejmout se na závěr podařeného jednání je pro něj příjemné a přirozené. A pro vás je to utrpení, jste z toho nervozní a nejraději byste ten dotek ze sebe setřásli. Jste rádi, když sedíte vedle sebe tak, že je tam mezera a vzduch, ne že si zahříváte boky.
Všimněte si prosím, že zcela pomíjím situaci, kdy je jeden z vás žena. Ale děje se to občas i mezi ženami, i když ty jsou většinou vnímavější k neverbálním signálům druhé strany a také se tak po svých kolegyních nevrhají a neplácají se po lopatkách :-).
Hmat se ale týká i toho, jak je vám příjemná židle, na které sedíte. I toho, jakou tuhost má klávesnice, na které píšete. Do-týká se i vás a vztahu k prostoru, lidem a předmětům v něm. Dost možná se týká i toho, jak kvalitní máte obuv a oděvy. S mojí malou nožkou bych mohla patřit mezi Popelky, jenže vpředu mám nejspíš nějaký genotyp kachny, takže po objevu barefoot balerín jsem i přes svou nížku musela, opravdu musela, odhodit podpatky.
Hmat se týká i teplotního komfortu. A to může být zajímavá otázka ve smíšených kolektivech. Proč si myslíte, že se teplotní komfort spacích pytlů pro ženy a muže liší asi o 3-4 stupně? Hm 🙂?
Jeden takový speciální případ hranic – čím dál méně žen u nás používá hormonální antikoncepci. Víte, co to znamená? Že čím dál víc žen během měsíce střídá hormonální hladiny. Jste-li žena, sledujete se? Všimly jste si třeba citlivějšího čichu? Jste-li muž – neříkali jste si někdy, že by to tak u kolegyní mohlo být? Ne, nejde jen o těch pár slavných dní před menstruací (mimochodem, to často ženy umí udělat i velmi nepříjemná rozhodnutí, protože prostě nemají náladu na nějaké zbytečné přemýšlení). Ale změny jsou poměrně významné v průběhu celého cyklu a je fajn vědět, kdy nejspíš bude žena přístupná vašim návrhům. Pracovním, samozřejmě.
↓Hmat. A moje tehdejší další “must feel”. Dodnes z té vzpomínky žiju. Kdybych to neudělala, neměla bych na cestu po Walesu tak kvalitní vzpomínky.
U vysoce citlivých lidí může být tématem hranic i čas – třeba čas strávený na večírku. Zvládnou hodinku, dvě, ale pak hluk a veselí přeroste jejich kapacity. Podobně dráždivé to může být pro vás, co máte ADHD. Domluvte se, řekněte kolegům, že zvládnete omezený čas, aby to mu byl uzpůsobený program. Nebudete jediní. V kolektivu to chce upřímnou komunikaci a někdy asi i vyjednávání (jojo, to, ve kterém je konflikt, všichni na českém LinkedIn to znají, je to sexy :-D).
Pro vás bude také možná zajímavý podnět zkusit iniciovat místnost nebo místo, kde bude možné si na pět deset minut sednout, lehnout… a prostě smysly zklidnit. Pracovní produktivitě i všeobecně lepší náladě to pomůže víc, než byste řekli. A dobré firmy to ví. Zkuste si uvědomit, že cokoliv děláte pro vaše smysly, děláte pro vaši mysl. Souvisí to s psychickým naladěním, pohodou, well-beingem – jenže tohle všechno je možné právě jen tehdy, když nemáte pocit, že vám něco narušuje vaše hranice.
Pro úplnost musím doplnit, že se sice bavím spíš o momentech, kdy je toho na naše smysly moc. Ale může klidně existovat i opačná situace a po dni před počítačem vám budou některé jiné smyslové podněty chybět! Třeba pohyb. Nebo dotyky. Nebo i vůně! Stejně tak, jako je potřeba umět nastavit množství podnětů hranice, je dobré se umět také podněty dosytit!
Hranice není zeď
Když se nevyspíte, když na vás něco leze, když je toho doma moc nebo když se zrovna nedaří v práci. A naopak, když jste na vrcholu blaha, něco se vám strašně moc povedlo! V takových chvílích budou vaše hranice posunuté (na jednu nebo druhou stranu). Je to jako u těch dětí. Ale ani tehdy si toho nebýváme vědomi a pořád děláme to, co si myslíme, že bychom měli. A přitom říct: “Hele, dneska mi to nemyslí, mám hlavu jinde, pošli mi to do mailu, teď se tady neumím soustředit.” “Mohl bys prosím dneska vypnout klimatizaci, strašně špatně jsem spala a je mi tady zima.” Nebo “Potřebuju teď 10 minut ticho a samotu, za chvilku mě tu máš zpátky, jen si to potřebuju srovnat v klidu.” Jednorázově to přeci normální kolega pochopí. Když to jde, když opravdu nehoří koudel u zadní části těla.
Záměrně se nebavím o tom, kdy vám vedení přidává další a další práci a vy se neozvete. Nebo když dostanete něco, co opravdu nespadá do vašich kompetencí nebo vás někdo neoprávněně za něco perzekuuje. Nebo šikanu, bossing… Tam také potřebujete hranice, ale tam smysly pomůžou jen malinko – pokud budete poslouchat svoje tělo, řekne vám, kde už to začíná být nad vaše síly. Ale řešení nebude v tom, že vyměníte vůni v difuzéru. Nicméně i tady, pokud dobře znáte sami sebe a své smysly, je větší pravděpodobnost, že znáte také svou hodnotu a že najdete cesty, jak se za sebe postavit.
Bavila jsem se teď o pracovních kolektivech a o vás jako jednotlivcích. Přizpůsobit si pracovní a domácí prostředí tak, abychom se v něm cítili co nejvíc komfortně, je někdy výzva, ale asi tušíte, že se to vyplatí. Dá se to dělat postupně a nejspíš se to bude v průběhu vašeho života měnit – tak jako vy.
Shrnuto, podtrženo
Jak dobře znáte svoje smysly? Neruší vás náhodou dlouhodobě něco v podniku, kam chodíte s kolegy? Nebo přímo ve firmě? Jak se cítíte doma? Vyhovuje vám víc ticho nebo hudba na pozadí? Rádi u prezentace chodíte, protože vám to tak lépe myslí? Kdo řekl, že máte stát (jo, já vím, někdy se to tak školí, ale věřte mi, že chůze u přemýšlení je velmi častá a pokud neztratíte kontakt s publikem, klidně můžete nachodit potřebné metry – a tomu, koho to vizuálně rozptyluje, nemějte za zlé, že si zavře oči, nespí). Nedělejte věci jen proto, že se to tak doporučuje. Pokud vám to nebude dlouhodobě vyhovovat, stejně nebudou výsledky takové, jaké chcete.
Vy chcete fungovat co nejlépe. Využít svůj potenciál kvalitně. Vy jediní můžete nejlépe poznat sebe, a to pozorováním. Pak zjistíte, kdy by to chtělo třeba pauzu nebo alespoň zpomalit. Kdy bude potřeba něco odmítnout nebo naopak – kdy se chcete do něčeho vrhnout, protože je vám skvěle a uděláte toho za čtyři.
Smysly používáme NEUSTÁLE, NEUSTÁLE. Proč bychom je neměli využívat i pro kontrolu našich hranic? Pro naše sebepoznání? Pro to, abychom žili spokojenější život? Nemusíme to dělat na 100%, to ani nejde. Ale na 70% by to jít mohlo.
A pokud si nejste jistí, že u sebe víte, jak na to lepší sebepoznávání, můžete mi napsat a domluvit si konzultaci. Existují příjemné individuálně zvolené cesty, jak na to!