Máte rádi umění? A co to znamená?
Jednoduchá otázka se složitou odpovědí
Není to tak jednoduchá otázka. Už jen proto, že pod pojmem umění si každý z nás představí něco jiného. A pokud řeknete, že máte umění rádi, tak myslíte to vaše – to umění, které máte rádi vy, nejspíš se vám líbí.
V takovém případě může být docela problém se dorozumět. Určitě souhlasím, že umění je také otázka vkusu. O tom tu už jeden článek je. A moje otázka Máte rádi umění? míří podobným směrem.
Tak za prvé – umění nejsou jen obrázky nebo hudba. Je to i divadlo, tanec, knížky… ale i mnohem novější nebo nejednoznačnější formy. Třeba filmy, počítačové umění, performance, umění v městském prostoru nebo naopak land art v přírodě. Umění je ale i v rámci gastromonie, fotografie… Je umění staletí staré a je umění současné. Je umění evropské, asijské, africké…
Kva, kva, kvalita
A také je umění dobré a špatné. To je totiž další věc. Špatné umění není totéž co třeba kýč. I kýč může být dobrý. Pokud je vaším cílem vytvořit něco se všemi silnými stránkami kýče (působivost, schopnost vyvolat silnou a zamýšlenou emocionální reakci… třeba pro účely reklamy), vznikne dobrý kýč, když se vám zadání povede naplnit. A špatný kýč, když toho nedosáhnete. To samé platí pro umění. Když chcete dělat dobré umění, nemusí se to vždycky povést. A i fakt dobří umělci se někdy ustřelí. Nikdo z nás neodvádí stejně kvalitní práci každý den. Jen ti nejlepší mají i svůj nejhorší standard poměrně vysoko.
Existuje také umění populární a umění, řekněme vysoké. Liší se tím, jaké nároky kladou na vaši pozornost a možná i znalosti. Dobré populární umění jsou třeba muzikály Andrew Loyd Webera. Špatné popumění je třeba Britney. I když tady jsme asi už i na hranici kýče. Nechci být tím, kdo určuje hranice. Často jsou prostupné a překrývají se. A mnohdy kvalitu ukáže až čas.
Estetično vs. umění
Tohle je úplně kouzelný tyglík. Každé umělecké dílo má svou estetickou kvalitu. Jenže tu má úplně všechno. Ale ne všechno má svou kvalitu uměleckou. Takže fakt něco jako umění existovat musí, jen je to zrovna to něco, co uniká možnosti univerzální definice. Jako třeba štěstí. Co je štěstí?
Obecně jsou estetické kvality žádané. A ty pozitivně působící nás pobízí k tomu, abychom potom dílo celé hodnotili kladně. Znáte knihu Thinking Fast And Slow? Pomalé myšlení je náročnější, vyžaduje práci. A to se říká o vysokém umění, že je náročné. Někdy dokonce těžké. No, není to vždycky pravda. Stejně jako v oblasti populárního nebo lehčího umění nejde všechno hned snadno pochopit. Vždycky lépe rozumíte tomu, co je vám povědomé. S čím už jste se setkali. Povědomost je příjemná. A povědomost vzniká zkušeností!
Součástí povědomosti je i nějaká znalost. Když se něco dozvíte, najednou dostanete další možnost, jak se na dané dílo ‘koukat’. Třeba když vám někdo vysvětlí, proč to podle vás kyselé víno je fakt jednička (typická chuť místní odrůdy ovlivněná složením půdy a množstvím slunečního svitu, schválně udělané jako suché, protože se fakt nepopíjí k zákusku s kamarádkou).
Znalosti většinou obsahují nějaký návod, jaké kvality můžete hledat a sledovat a jak je můžete nalézt.
Smysly na druhou
Umění je smyslové. Dobře, 98% (číslo je čistý odhad :-), nevím, jak by se to měřilo) umění je smyslových. Necháme prostor pro čisté koncepty. Ale i ty počítají s nějakou vaší fantazií.
Naprostá většina umění po vás bude chtít, abyste je uměli vnímat. Abyste je svými smysly a myšlením nějak nasáli, prohrabali a pak s ním naložili. Sama sice do galerií i na koncerty a do divadla chodím, ale nemám takovou potřebu ze své podstaty. To má třeba moje mamka nebo někteří mí kolegové, kteří mají vyloženě takové bytostné puzení, potřebu. Bohužel mám sklon všechno moc prožívat. Živá hudba (podobně jako tanec) se mnou vyloženě mlátí a já se raději obrním a poslouchám v takovém obranném módu. Vizuální umění je v tomhle trochu snazší a umožňuje nám naše vlastní tempo průzkumu. A ráda o umění čtu, poslouchám pořady… Tím chci říct, každý možná potřebuje začít jinde a jít svým tempem.
Průvodce
Občas potřebujeme průvodce. Trošku navést na to, jak udělat další krok. Nebo jednoduše – co všechno vlastně můžeme v umění najít? Jak se na něj dívat, jak ho poslouchat, jak ho prozkoumávat, co od něj čekat a kdy a proč. A jak s tím naložit a k čemu to vlastně může být dobré/užitečné/přínosné. Umění se totiž nemusí líbit, jeho kvality a vliv nejsou jen v tom, že vás chytí za srdce.
Sysel. Vlastně smysl.
Umění by mělo mít nějaký smysl. I když je dadaistické nebo absurdní. Myslím, že pro větší část z nás je srozumitelnější to umění, které má výraznou estetickou složku – je na co se dívat, co vnímat – a to samo o sobě je činnost smysluplná (doslova smyslů-plná). Na opačném pólu stojí umění, které staví na nějaké intelektuální výzvě, většinou počítá se slušnou kulturní gramotností a ochotou se dlouze zadumat před tím, než vyneseme svůj soud. Smyslové vnímání je cesta k ochotě se dostat na zoubek i umění, které pro nás není povědomé, ale jak jsem naznačila, tam, kde máme víc estetických podnětů, půjde nám to lépe.
Za předpokladu, že svoje smysly umíme naladit, máme je alespoň nějak citlivé a ideálně zkušené. Potkávat se s uměním znamená budovat si zkušenost. Je to výsostně multikulturní prostor. Pod jednou střechou najdete čínské umění z doby před n.l., raně křesťanské umění, africkou etnickou tvorbu, barokní svaté, akademismus 19. století, barevné skvrny a rozmanité koncepty století 20. a digitální umění soudobé. A to mluvím jen o tom “vyšším” umění.
Máte rádi…?
Představte si umění, které máte rádi. Na jaké smysly působí? Čím? Jaké nástroje pro to používá? Kolik je v tom řemesla? Kolik nějaké myšlenky? Proč to autor dělal? Myslíte, že víte, že očekával nějakou vaši reakci nebo měl jen potřebu naplnit svůj záměr? Znáte další díla od tohoto autora (autorů, skupiny…)? Mají něco společného? Proč to máte rádi?
Umění se (vám) nemusí líbit. A i přesto ho můžete mít rádi. Nabízí víc než jen libost. Je to výzva a většinou výzva pro naše smysly a mysl. A protože je tak pestré, můžeme mít rádi širokou škálu různých umění a uměleckých děl či projektů. U některých zažijeme katarzi, jinde povznesení, u dalších naštvání, pak zas intelektuální obohacení a u některého si prostě a jenom odpočineme a potěšíme se.
Nerada bych se dostala k výčtu benefitů, které nám existence umění ve společnosti přináší, možná jindy. Co jsem chtěla tentokrát nakousnout je to, že když říkáme, že máme rádi umění, je to hodně nepřesné a často si mezi sebou neporozumíme, protože si nejsme vědomi toho, co se pod slovem umění skrývá pro nás samotné a protože si nepřipouštíme, že to druhý má pravděpodobně diametrálně jinak.
Dobrým cvičením v sebepoznávání je si zkusit říct, proč máme rádi to a to umění, co na tom vidíme za umělecké hodnoty a… no, mít toleranci k tomu, že to umění, které rádi nemáme, je taky umění. A že cestu k němu nemáme nutně uzavřenou a že stačí celkem málo, aby se naše množina mám-rád-umění značně rozrostla. Stačí si nabrousit vnímavost a občas využít služeb nějakého průvodce :-).
Pokud nechcete přicházet o mé nové články a ještě k tomu dostat nějaké ty zajímavosti navíc, zapište se k odběru občasníku zrůznýchsoudků nebo sledujte můj LinkedIn.