Asi vás nepřekvapí, že když pořádám v říjnu kurz postavený na wabi-sabi, tak vám v září napíšu právě o wabi-sabi, že?
Ale pojmu to trochu jinak.
Bude to z části vyprávění o tom, kdy a jak jsem se s wabi-sabi potkávala a taky o tom, proč vlastně dává smysl pro moje témata.
Kde to začalo?
Myslím, že poprvé jsem ten termín slyšela od mojí mamky někdy ještě dávno na střední. Přišel mi dost vtipný. Zní to divně. Dodnes mi to zní divně wabi-sabi. Něco jako tudle-nudle.
Fakticky, i když už vím, co se za ním schovává, pořád mám takové podivné asociace a občas si přeju, aby se to jmenovalo jinak!
Co to přesně znamená, je velmi obtížně přeložitelné, navíc ty dva pojmy samy časem nabyly poněkud pozměněných významů a dneska skutečně jeden zastupuje druhý, pokud se řekne sabi, je tam tiše i wabi. Proto se nikde nesnažím převyprávět moudra z knih o tom, co ta slova znamenají. Japonsky neumím a stejně je to úkol sisyfofský.
Další setkání s wabi-sabi proběhlo na vysoké. V čajovnách. Respektive v tom, s čím jsem se v čajovnách potkávala. Vím, že to bylo v souvislosti s čajovým obřadem a vím, že jsem na to narazila někde u kaligrafie. Ale nějak zásadně víc mne to neupoutalo, byla to prostě součást čajovnické kultury.
Wabi-sabi se potom objevilo v rámci workshopů pro budoucí pedadogy výtvarné výchovy na JČU, kde jsem tehdy pár semestrů zaskakovala jako externista pro Kapitoly z dějin estetiky a teorie umění.
Těch pár workshopů tam vedl pan Jiří Harcuba, jeden z našich excelentních sklářských výtvarníků se specializací na rytinu. A že ji dělal výjimečně. Pamatuji si, že na tom workshopu šlo o intuitivní malbu a potom právě její převedení do rytiny. Bylo to v rámci kurzu, který nabízel práci se sklem, měli tam pec, ve které šlo dělat lehané sklo a podobné méně náročné techniky využívané ve sklářské tvorbě. Na rytí toho také překvapivě až tak moc nepotřebujete. Znalosti, ano, ale samotné náčiní je docela dostupné. A tedy i technika. A je to vlastně kresbo-malba do skla. Musíte mít jak cit pro plochu (2D), tak pro hmotu (3D).
Miluju sklo.
Já byla ale jen tichý pozorovatel. A to jsem ještě nevěděla, že za rok dva budu s Harcubou dělat sama rozhovor pro svou druhou diplomku. Byl to neuvěřitelně milý člověk a už chápu, že buddhismus i wabi-sabi jej oslovovalo a čím. Když zemřel, byla jsem upřímně smutná.
stopy, geny, otisky
Další setkání s wabi-sabi bylo opět v rodině. Moje mamka se k wabi-sabi po nějaké době znovu propracovala ve své doktorské práci, kterou dělala nedlouho před svou 60. Maximálně inspirativní. Bylo to období, kdy se mnou probírala právě teorii umění, texty, které jsem já nosila ze školy, hltala je spolu se mnou a brala si z nich inspiraci pro svou doktorskou práci teoretickou i praktickou.
Její výstavu jsem nafotila a myslím, že lepší fotky už nikdy neudělám :-D. Rozhodla jsem se vám se dát odkaz. Ještě tam nebyl nebylo v názvu wabi-sabi použité, ale už se tam klubalo a už pro další práci zůstalo.
Postupně a čím dál víc totiž vznikaly u nás doma díla s názvy jako Stopy I, Stopy II a tak.
A otisky. A všechno to bylo takové jemné, nenápadné, různorodé a vycházelo to jedno z druhého a na sebe to navazovalo a proměňovalo se to, prolínalo a už to bylo wabi-sabi.
Závěsy na bambusových tyčích. Otisky do papírmaše (nebo co přesně ta hmota byla). Skleněné matrice. Uhel. Netkané textílie.
Máme to v rodině. Já tedy nejsem výtvarník, koketovala jsem s tou myšlenkou někdy kolem 10 let, hrozně mě tehdy bavila typografie a kaligrafie (ale spíš jako redis perka a tak, docela jsem prolézala i odborné knihy, které jsem doma našla). Jenže pak vyhrála moje učitelka klavíru. Jsem ráda. Jinak bych se asi nesetkala s tím vším, co přišlo po konzervatoři a vlastně by mi asi chyběl dost podstatný kus zkušenosti, například té z podií.
Nic nedělám... řádně
Jenže já nejsem naplno praktik žádné uměny. Ani té hudební. Jen si potřebuju všechno osahat. Moje druhé já je teoretik.
A tak mne potkala estetická výchova, uměnovědy, estetika všedního dne a nakonec zase to wabi-sabi.
Tentokrát jsem se ale ponořila do teorie. Tedy do čtení. Ono mluvit o teorii wabi-sabi se úplně nedá. Je třeba načíst si nějaký background, podhoubí, ze kterého to vyrůstalo, malinko pochopit, jak neuvěřitelně obrazný jazyk je japonština a tím i japonské myšlení. Jaké nuance umí zachytit.
Dostalo mne, kolik průsečíků najdu v naší, západní kultuře právě skrze estetiku všedního dne. Vtipné je, že tomuto konceptu se hodně věnuje právě americká Japonka Yuriko Saito.
Není to vlastně vtipné, dává to smysl.
A mimochodem – právě Japonci dnes dělají nejlepší umělecké sklo, skleněné plastiky na světě. Bývali to Češi. V něčem si asi docela rozumíme. Třeba stále netuším, proč mají Japonci tak rádi českou klasickou hudbu. Možná tam zase oni nachází něco povědomého, stejně jako my nacházíme něco takového v jejich konceptech.
Jako se to přihodilo mně s wabi-sabi. Je to, jako bych chodila po známé krajině. Dost možná, že je to jen mé osobní přetvoření si wabi-sabi, protože prostě k originálu se dostává těžko bez zmíněné kulturní genetiky. Ale neznamená to, že se nemůže nějaký ten prastarý všelidský gen ozvat…
Nicméně, když já mluvím o wabi-sabi, je tam velký kus mého pochopení a mé vlastní dosavadní zkušenosti. Akcentuji nejspíš to, co je teď pro mne to důležitější a za pár let to možná bude jinak.
Shrnutí - pro teď... Nic není ukončené, jak říká wabi-sabi
A jak se tak snažím psát nějaké ty promo příspěvky, tak jsem došla k tomu, že:
Wabi-sabi je v to, co vnímáte, když přijde podzim. Všechny ty proměny od konce srpna po prosinec. Všechny ty rozmanité stavy, ty chvíle, kdy v babím létu nevíte, jak se obléct, protože ráno je mlha a odpoledne 25 nad nulou, chvíle, kdy chcete brouzdat spadaným listím, sbírat kaštany a pít poslední burčák, ty chvíle, kdy chcete stát u okna s hrnkem teplého nápoje a dívat se do šedého mrholení na první rozsvícené lampy, ty chvíle, kdy sledujete první mokrý sníh i ty, kdy se ulice rozsvítí adventní výzdobou.
Wabi-sabi je estetika druhého pohledu, estetika skryté krásy. Musíte malinko zpomalit a být ochotní se možná i zastavit, abyste viděli něco, co běžně přehlížíte. Protože běžně – díváme se moc… během…
Wabi-sabi je alegorie nebo metafora nebo oboje, všechno to, co ve vás vzbuzují právě taková setkání s věcmi ve polostínu, s věcmi s kazem, s věcmi (nebo i lidmi), které si nesou své “noble signs of age”, jak jsem nedávno zachytila kouzelnou formulaci. Cítíte, že takové předměty a chvíle jsou víc než jen předměty a chvíle. Že nás něco učí.
Wabi-sabi je ukotvené v naší všelidské, obyčejné realitě, jenže ji vidí okem plným magie. Je střízlivé, ale s dětskou schopností se radovat. Dokáže se vyrovnat s náročnými stíny a vidět v nich dokonalost cyklu vzniku, proměny a zániku. Prázdno má ve wabi-sabi potenciál, není “un vide immense”, obrovská prázdnota. Prázdné místo a to, co na obraze či básni není, je ostatně významným estetickým prvkem v japonském umění.
Asi je zřejmé, že pro mne je wabi-sabi poetickou cestou, jak poznávat život a nemít z něj víc depek, než je nutné. Nejde to snadno. Ale tahle cesta má své kouzlo.
Nutně vede k tomu, že máte hlavu naladěnou na podobnou poetiku. Tam se to přímo protíná s estetickou všedního dne, jen wabi-sabi z toho těží mmj. pro jiné následné kroky. Oba tyhle přístupy podporují vnímavost/všímavost a také estetickou citlivost. Rozšiřují totiž to, co jaké estetické vidíte a hodnotíte. Tím také docela dost pomáhá zvětšit ranek inspiračního pole. A rozhodně pomáhá vytěžit jeden každý drobný námět.
Pro mne je to navíc i druh terapie a seberozvoje. Nebát se melancholie (ve skutečnosti ji mám ráda, ale někdy je to v životě docela nářez a potom se vyhýbáme všem stínům, i těm přívětivějším). Nemít paniku z pomalosti a s trochou větší porcí důvěry prostě přijímat to, co změnit v tuhle chvíli nemůžu nebo (ještě) neumím. A některé další věci, které ale neumím dát do slov.
Co už ale formulovat zvládám, to ode mne uslyšíte už brzy:
Webinář Co je wabi-sabi bude 29. 9. od 18h.
Kurz začíná 13. 10. 2024, ale jen pro ty, kdo mají Facebook, ještě nemám tak dobrou členskou sekci.
