Vyrazili jsme na dovolenou. Letos trochu odvážně díky objevu lístků Interrail.
Trocha statistiky na úvod:
2,886 Km, 12 vlaků, 32h a 7 minut ve vlacích, 6 navštívených měst během 11 dní (8 s přestupy :-D).
2 dospělí, 2 děti (7 let a necelé 3 roky, mladší v procesu odplenkovávání se).
1 velký kufr, 1 malý kufr, 2 dospělé batohy, 2 dětské batůžky, jedny golfy se záložním nosítkem.
Ve stejné sestavě jsem se i vrátili. Bohatší o omlácené holeně, bouli na čele a opravdu hodně, hodně zážitků a zkušeností.
Koho zajímají spíš jednotlivé lokality, následující vyprávění přeskočte a začněte Erfurtem.
Jsme pohodlní cestovatelé
Nejsme ti, co se sbalí do krosny pod stan a jedou do bydlet na divoko do formulí, stanů nebo maringotek.
Nemáme auto a ani jeden z nás neřídí!
Jsme apartmánoví. Občas to byl i klasický hotel a osobně jsem netušila, že něčemu mezi se říká aparthotel. (Apartmány ale u nás vedou!) Takže nečekejte rady, jak bydlet opravdu levně. A taky neumím balit úplně minimalisticky. Ovšem umím sbalit tak, abychom to uvezli a často se mi dostane pochvaly za to, na co všechno jsem myslela :-D.
Nejsme ani mořští povaleči, raději poznáváme města (a snad v budoucnu i treky venku, ale s holkami to prostě teď nejde).
Ubytování jsme nicméně objednávali opravdu s předstihem, protože rozpočet přeci jen neomezený nemáme, za to máme slevu na bookingu a lepší ceny mizely už v lednu. Navíc požadavek na 2 dvoulůžka (většinou to druhé byla dost tvrdá pohovka) vyloučil dost nabídek už ze startu.
Plán cesty byl:
Brno – Erfurt – Kolín nad Rýnem – Bruggy – Haag (+ Delft) – Berlin – Brno
Na každém místě 2 noci = 1 celý den. Výjimkou byl Haag se 3 nocemi, trvala jsem na Delftu se samostatným dnem – a dobře jsem udělala.
Ubytování jsme tedy měli, ale nestihli jsme vůbec naplánovat, co kde chceme vidět, takže to se řešilo ad hoc. Ale ukázalo se, že to nevadí, že tak naopak spíš nepřepálíme naše síly!
Měli jsme i jízdenku, ale ne ty na jednotlivé cesty. A to tedy byl risk, se kterým jsme nepočítali a sice jsme to tentokrát všechno dali, ale příště si i ty vlaky dohledáme dřív, protože několik cest bylo trochu napínavějších, než být muselo.
Cestování (s našimi) dětmi - technicky
Jídlo
Každé dítě je jiné a má jiné požadavky. No, u nás se týkají zejména jídla. Takže tam jsme byli omezení poměrně dost. Snídaně jsou nejmenší problém. Ale vymyslet oběd a večeři, když jedno dítě nejí pečivo (kromě pizzy) a druhé zas nesnese sýry a nic kysaného a obě se shodnou na tom, že zelenina i ovoce jsou blé… A to i když jsou hladové. A navíc každá země má poměrně odlišné otevíračky v obchodech i restauracích… Kdybychom byli týden na 1 místě, dalo by se vařit, nakoupit do ledničky, jenže tentokrát jsme jeli jinak.
Oblečení a počasí
Říkala jsem si, že batole bude potřebovat častěji čisté oblečení a pračka měla být až na předposledním ubytování (kde jsme byli 3 noci). Nakonec mnohem větší prasátko byla ta starší a tak se nám hodil malý cestovní roll-on na praní prádla.
Vyjížděli jsme ve třicítkách, počítali jsme s tím, že v Belgii a Holandsku bude kolem 20 a déšť (v tu dobu tam bylo kolem 15), takže jsem nabalila pláštěnky a dvojí oblečení do mokra a zimy. A víte co? Pršelo v Erfurtu a v Kolíně (stačily dlouhé legíny a mikina) a v Belgii i Nizozemí bylo vedro (i když dvě malé přeháňky se objevily, ale hned se vypařily). 😃
Nočník a hygiena
Jo, když se batole asi tři týdny před odjezdem konečně rozhodne, že ten nočník vezme vážně… co s tím na cestách? V diskusi jsem se někde dočetla, že brali vnitřní část slavného IKEA nočníku. Dobrý nápad! A fungoval skvěle. Kus domova v každé koupelně👶.
Naše batolátko se ukázalo jako odvážný cestovatel a milovník vlakových záchodů (kam chtěla chodit také jen tak na exkurzi a ideálně hlavně splachovat…). Takže ani vlak nakonec nebyl problém. A to jsme nejednou jeli 6 nebo 7 hodin.
Ve všech vlacích byl slušný záchod (párkrát opravdu krásný) a všude tekla voda a bylo mýdlo po celou dobu cesty. Nejhůř na tom byl asi zpáteční maďarský vlak. Ale i tam to bylo ok. Každopádně na delší cesty se hodí hygienické ubrousky, doma sice používáme perlan a olejíček, ale na cestu jsem vzal jednorázové – antibakteriální na stolek před jídlem, na ruce i gel do města a na bázi vody tak nějak na všechno.
Holt nás nečekala přírodní špína, ale špína měst, nádraží a vlaků.
Zábava
Jak zabavit děti ve vlaku?
Měli jsme karty, různé sešity a audio knížku pro starší.
Ale tohle všechno jsme použili jen jednou. Jinak úplně stačil vlak sám a jídlo. Buď byly přejezdy tak krátké, že jsme se najedli a chvíli prošli vlak nebo se to dobře rozdělilo vším tím kolem.. nevím. Prostě to fungovalo. A mladší navíc ukázkově hodinku až dvě odpoledne prospala. Prostě si dala na oči sluneční brýle (býýýýýle!) a usnula. Od starší tohle neznám. Ale rozhodně jsem se tomu nebránila :-D.
Hřiště
Mysleli jsme si, že budeme muset zakomponovat alespoň párkrát nějaké hřiště.
Ale ani to nebylo třeba. A taky nebyly dostupné tak snadno, jak jsme čekali. Změny, zmrzliny, procházky, nádraží, cesty a nová ubytování se ukázala jako dostatečně naplňující program.
Nálada, únava
Jo. Tohle byla výzva. Hlavně starší hodně špatně nesla naše plány a chtěla se do nich neustále zapojovat, bohužel nereálně. Normálně se snažíme nějak najít možnost, jak to splnit, ale zůstat celý den jen na hotelu prostě možné nebylo, když máme jen jediný den na návštěvu daného místa. Navíc na hotelu se holky nudily nejvíc a tak jsme holt museli přestát dost nepříjemných konfliktů s naší tvrdohlavou ratolestí. Ale ve skutečnosti ty opravu nepříjemné byly asi jen dva nebo tři a zbytek byl v normě. I ona má nakonec zpětně pocit, že to stálo za to. Tak asi… cajk.
Strategie balení
Dokázala jsem si poměrně rychle najít systém, jak sbalit tak, abych rychle vybalila to nejnutnější, přebalila jeden batoh jen na naši jednodenní turistickou výpravu na místě a ten den zase pěkně všechno sbalila na své místo to kufrů a druhý den tradááá o dům dál.
Každý z nás měl v kufru svou tašku s oblečením, zvlášť spodní prádlo a ponožky, samostatně byly věci na spaní. Žádná geniální úvaha, ale fungovalo to.
Jen dodám, že jezdíme z dost dobře vybavenou lékárničkou…
Celkovou výhodou je to, že jsme rodina sov. Před 22h jsme v posteli nebyli. A přesto jsme zvládli i vstávání v 5 ráno, když jsme museli změnit plány kvůli vyprodanému vlaku.
Interrail
Pokud tu nabídku neznáte, je to SUPER. Karta na různý počet dní, od zakoupení k použití asi 11 měsíců, od započetí jízd máte na jejich vyčerpání 2 měsíce.
Kupovali jsme poměrně brzy na 10 dní, byla i tak se slevou, celkově někde kolem 19 tisíc pro nás dva dospělé. Děti jedou zdarma. Je to ovšem bez rezervace míst.
Nicméně pokud víte, kolik asi stojí po Evropě vlaky (nebo i lety se 2 platícími dětmi), tak tušíte, že je to skvělá cena. Ostatně jsme za ni najezdili skoro 3000 km a ještě bychom mohli 4 dny někdy jezdit :-D.
Na delší trasy jsme se snažili využít možnost rezervace sedadel, což bylo asi 10 Euro pro všechny. K tomu ještě něco napíšu, protože jednou byla rezervace míst dokonce povinná a málem jsme už na ten den nenašli vhodný vlak s místy pro nás!
Tak jedem!
ERFURT
Odjížděli jsme a batole mělo ještě nedoléčený zánět spojivek. Nejen proto jsem měla i chladící tašku s oční mastí.
Ale mnohem zajímavější… bylo něco jiného.
15 minut před odchodem z bytu manželovi umřel telefon. Prostě černo a už se neprobudil.
Byla v něm příslušná aplikace s našimi jízdenkami a samozřejmě možnost jeho dvoufázového ověření plateb. Mimo jiné.
V rychlosti tedy totéž nainstaloval mně (aplikace může být max. na 2 zařízeních) a vyrazili jsme doufaje, že můj o dost starší telefon s přeplněnou pamětí to ustojí.
Ve Vídni jsme v pořádku přestoupili i v pořádku dorazili do Erfurtu. Tentokrát se nám poprvé a naposled hodilo nosítko, protože se mladší ze zážitků přetáhla a tak jsem těch 15 kg uspávala asi po roce na sobě. Ňuňu.
V Erfurtu jsme v pořádku našli příslušnou šali… tramvaj a ubytování na nás čekalo v klidné vilové čtvrti, kdo zná Brno, něco jako Kraví Hora, ale bez kopce.
Východní Německo je nám v mnohém podobné. Třeba v tom, jak si pokazit historická centra, ale Erfurt to zvládl celkem ustát, takže rozhodně bylo co fotit. Pro religionistu bylo povinné zajít do katedrály a navzdory původní nechuti, si starší uvědomila, že se jí asi líbí vitráže. A taky místní Myslánka!
Večer po příjezdu jsme udělali rychlý průzkum centra zakončený pivem a visňovým džusem.
Druhý den ráno přišla parádní bouřka a slejvák. Podle zpráv z Brna byla i tak jen slabší příbuznou toho, co prošlo u nás doma.
Vyrazili jsme ještě za deště v pláštěnkách. Díky radaru jsme věděli, že déšť slábne a naštěstí to tak bylo.
Začali jsme v místní synagoze, která je památkou UNESCO. Je jediná takto zachovalá v Evropě. V suterénu najdete opravdu mimořádný, hlavně stříbrný poklad. Jakože poklad. Peníze, šperky, celé kusy nezpracovaného kovu s puncem a tak. Krásné je to!
Z nějakého důvodu nás považovali za Holanďany (naši tlustou rodinu hlasitě mluvící slovanským jazykem). Dostal nás fakt, že se nejen nesmělo fotit, ale ani neprodávali žádné pohledy, kde by cokoliv nafocené bylo a suvenýr, který mi utkvěl z jejich podivné nabídky, byla kopie svatebního prstenu za bratru 200 Euro.
Problém se suvenýry byl v celém Erfurtu. Najít cokoliv, co by nějak souviselo s městem, byl dost oříšek. Za to fanoušci Harryho Pottera by byli spokojeni. Jako tichého člena jiného fandomu mě uchvátil obchod zaměřený na The Beatles (moje srdcovka).
V Erfurtu opravdu stojí za to jejich historické uličky. Mají tam také jeden most s tragikomickou historií. A skvělou zmrzlinou. Je to příjemné město.
#poznatek1
MHD máme skvělou (a levnou). Nejen v Brně. V mnohém se už i naše menší města klidně se zahraničím mohou směle měřit.
#poznatek2
Mimochodem – v Erfurtu skoro nikdo nemluvil anglicky. Nebo ne pořádně. To bylo hodně velké překvapení. Tam jsme si zcela rovni. Ještěže máme oba s mužem nějaké základy němčiny.
KOLÍN NAD RÝNEM
Noooo. Pokud vyloženě nemusíte, asi tam nejezděte. Nebo jo. Je to zkušenost, která se počítá.
Nádherná, majestátní katedrála.
Totálně zaházená otřesnou okolní architekturou. Fakt je docela problém si ji nějak hezky vyfotit. Z některých stran prostě není vidět. A když, je to jak pěst a oko.
Neznám město, které by bylo až tak urbanisticky podělané. Pardon. Byli jsme opravdu v šoku. Žádný prostor, žádná koncepce. Chápu brutalismus, chápu beton, ale nechápu Kolín.
Většina města je navíc hodně špinavá a opravdu nevoní. Ani velká náměstí, ani vzdálenější ulice, snad jen jedna obchodní zóna byla taková normální. Chybí parky, chybí barvy.
Ano, je tu evidentně hodně uprchlíků, ale ti za to, co se tu stavělo před pár desítkami let, opravdu nemůžou. Možná můžou za nějaké to čůrání u zdí. Ale za to, jak nehezky působí celé město, za to nemůžou.
Kolín se nemůže vymlouvat ani na to, že byl hodně vybombardovaný. To i Drážďany. I Berlín. Někdy si o tom musím něco načíst, protože mě to opravdu překvapilo. A nejen mne, i manžela.
Abych nebyla ale jen tak moc negativní – katedrála za to stojí. Asi i to antické muzeum vedle ní, ale postavit brutalistní krabici asi 15m od gotické magastavby je… je… je… achjo.
Obrovské velké plus, kvůli kterému by stálo se tam vrátit, je ovšem místní etnografické (etnologické) muzeum. Škoda, že holky měly už fakt hlad. Tohle se opravdu povedlo. Je to jediné muzeum tohoto druhu široko daleko, a je to asi nejlépe provedené muzeum, které jsem navštívila.
Nejenže mají skvělé sbírky, je to interaktivní, je to prostorné, je to přehledné, je to skvěle vybavené, počítá to s dětmi… Ostatně tam byly snad jen rodiny s kočárky :-D. Za to velký palec nahoru.
Našli jsme také super italskou restauraci, která sice hrozila být příliš turistickou, ale nakonec byla opravdu fajn jak servisem, tak kvalitou jídla a naprosto přijatelnými cenami.
No, a zbytek byl potom už jen fuj, šeď a smrad. Bohužel.
#poznatek3
V neděli mají potraviny zavřeno. Ano, supermarkety i malé markety. Je třeba s tím počítat. Nádraží a fastfood to jistí.
BRUGGY
Cestou do Belgie nás čekaly dva přestupy a naštěstí až ten poslední vlak měl hodinu zpoždění. Což nám osobně bylo jedno. Prý z něj udělali pomalík, protože hlásili, že nějaký rychlejší jede odnaproti. No, jestli jejich pomalík jezdí 220 km/h tak jsem spokojená.
Poprvé jsme si ovšem uvědomili, že s nákupem lístků 2 dny před cestou to není úplně dobrá strategie, protože jsme chtěli odjíždět z Kolína pohodlně kolem 10h dopoledne. Jenže jsme zjistili, že vlaky do Bruselu (kde byl přestup) mají povinnou rezervaci míst a poměrně nepřekvapivě byly oba vlaky v našem hledáčku už plně obsazené.
Se štěstím jsem našli místa ve vlaku v 7 ráno, i když to znamenalo vstávat v 5h. Ale holky to zvládly skvěle, letní brzké světlo tomu samozřejmě pomohlo. A my raději okamžitě nakoupili všechny budoucí spoje. Dobře, že tak, protože se ukázalo, že máme velký problém s vlakem zpátky domů, který jsme řešili následující 2 dny a ve skutečnosti vlastně nevyřešili úplně…
Že se nám Bruggy budou líbit, jsme tak nějak věděli. Ony také patří k těm krásnějším v Evropě.
A protože na druhý den hlásili nějaké ty přeháňky, řekli jsem si, že využijeme dřívějšího příjezdu a hned z ubytování jsme si šli koupit projížďku na lodičce. Dostali jsme jednoho z těch živějších kapitánů a byla to dobře investovaná tisícovka – udělali jsme si přehled o městě, o vzdálenostech, místech a památkách a navíc od hladiny kanálu, bavilo to děti a starší už perfektně rozuměla i výkladu v angličtině, prostě win-win.
Ještě jsme následně v dobré náladě další tisícovku nechali v rodinném podniku, kde úplně nově nabízeli vedle úžasných celodenních brunchových jidel i tradiční wafle (byli navíc nesmírně milí, ochotní, vstřícní a dobře naladění), takže dojem kolínské šedi byl rychle nahrazen barvami Brugg.
Navštívili jsme zde povinně kapli s cennou relikvií, kde se nesmělo fotit. Ale fotil tam úplně každý, takže jsme se… přidali. A starší dceři se stále víc líbily vitráže😃.
Další den jsem si Bruggy prochodili pěkně po svých, je to město, kde jsou vzdálenosti opravdu v pohodě. UNESCO památka areálu bekyní stojí za vidění určitě, ale to i další památky a domy, kostely, expozice… třeba ta o bývalé nemocnici sv. Jana (v oleji), kde mají menší sbírku obrazů Hanse Memlinga (jednoho ze slavných zaaplských mistrů malířů). V Bruggách najdete také jedinou známou sochu Michelangelovy Madony na této straně Alp. On ty ženský uměl. Sochat – malovat mu šly hůř.
Jo, pralinky jsme si taky koupily.
Jo, pivo taky. (Alespoň já a ne, nebylo to Leffe.)
Na wafli jsme byli oba dny – druhý den ve více turistickém místě blíž k ubytování. Všimla jsem si, že číšník mluvil s nějakou skupinkou… rusky? Ale pak se ozvalo slavné buď láska a bylo. Za chvíli jsme zůstali v podniku sami, bylo před zavíračkou. A dali jsme se do řeči. Anglicky. Prý má hodně kamarádů na studiích v Praze. V Bruggách podle něj chcíp pes (má rád ruch velkoměsta, my nopak) a hodně náročné jsou prý zákony, které neumožňují přesčasy nebo delší otevíračky. Vlastně je umožňují, jenže jsou na ně tak vysoké daně, že se jim většina podniků vyhýbá. To nám dokonale vysvětlilo, proč snad polovina podniků otevírá až pozdě odpoledne a druhá zavírá brzy po obědě… tak bacha na to! V sousedním Nizozemí je to podobné.
Pomalu sondoval, s kým má tu čest a dost se mu ulevilo, když zjistil, že jsme spíš na jeho straně. Ptal se na veřejné mínění u nás, na ruskou propagandu u nás… náročné téma. Váhala jsem, zda to tady zmínit, ale… přesně o tomhle to setkání bylo a i o tom je cestování. Byla to jedna z těch vážnějších chvil na naší cestě, která vás vrátí trochu na zem. My si tu jezdíme, kupujeme si wafle… A doufáme, že to tak zůstane napořád. Přitom víme, jak křehká tahle “jistota” je.
Bydleli jsme zde v malém pokoji se 2 manželskými postelemi. Byla to bývalá bohatá vila a vypadala uvnitř jako malý zámeček. K jediné naší hotelové snídani, kterou jsme si na cestách dopřáli, protože byla v ceně ubytování, nám tam ráno hrálo barokní concerto grosso a na chodbách byly bohaté květinové aranže. A asi proto tam moc nefungovala wifi.
Podle mého belgického známého jsou Bruggy nádherné o Vánocích a já o tom nepochybuji. Vánoce tu nejspíš docela milují, protože jsem našli hned 2 velké obchody věnované jen jim. Celoročně fungující.
#poznatek4
Uber/taxi se často vyplatí víc než MHD. V Bruggách bychom šli dlouho na zastávku okružní linky a platili asi o 4 eura méně v součtu. Uber nás dovezl na nádraží pohodlně se všemi kufry a zdá se, že pro ně platí výjimka pro taxi ohledně dětských sedaček ve městě. Jo, jasně, je to risk, ale v té pomalé jízdě a na krátkou vzdálenost jsme jej akceptovali nakonec 3x. 12 euro nás to stálo. MHD by stálo asi 9.50 + o půl hodiny kratší spánek a 2 splavené rodiče navíc.
Odjížděli jsme po snídani na nádraží a tak jsme tam ještě s holkami zašly na toalety. A ozvalo se: “Češi? Pojďte!” a ušetřily jsme jedno euro. Samozřejmě bych ho zaplatila, ale ta čeština mě tak dostala, že jsme nabídku projít bez placení přijaly. Mladá žena byla také z Brna a prý občas žije v Ostende, ale jsou tam dost vlezlé zimy, říkala. Prostě mazec.
Čeština v Bruggách na hlavasu.
HAAG
Podle nejmenovaného zdroje měl být Haag taky nic moc. No, nesouhlasím. Rozhodně se to s Kolínem (ano, bohužel je to pro mne nové srovnávací měřítko) nedá porovnávat ani omylem. Je to moderní velkoměsto, sice na počet obyvatel nic moc, ale charakterem je to Praha. S hezčí moderní architekturou.
Žije tu podobně jako v Kolíně mnoho přistěhovalců, ale je znát, že jsou zde nejspíš lépe začlenění, že jde často už o několikátou generaci a rozhodně město nesmrdí (nádraží nepočítám, ta smrdí víceméně všude).
V Nizozemí je hodně věcí automatizovaných, jede se digitálně. Což byl opět malý adrenalin, protože všechno bylo objednané na manželův mobil, který byl mimo provoz. Ale naštěstí se s předstihem podařilo údaje nechat přeposlat (mají krátkou denní službu, kde je člověk a ne automat) a tak jsme si s posledními 15% baterie mého telefonu odemkli všechny troje dveře od našeho ubytování.
A místo rorýsů nám od té doby na tři dny nad hlavami křičeli mořští rackové…
Shodou okolností poměrně nově v Nizozemí aktuálně žije i můj zahraniční kamarád a protože je tu všude blízko, přijel za námi z Amsterdamu na večeři do Haagu. Je to polyglot a překvapil mne, že i 7 let od našeho posledního setkání si pamatuje dost z češtiny! Starší měla další skvělou možnost si vyzkoušet angličtinu a obecně na ní udělal náš kamarád, kterého naposledy viděla jako 8 měsíční miminko, dojem.
Obsluhoval nás Maďar, který nám rovnou položil otázku, jestli jsme Slováci nebo Češi, že tohle úplně nerozliší, ale že pozná okruh. Prý žil v Praze se třemi Slováky :-D. Nojo, Evropa je malá.
Další den jsme si šli Haag projít.
První naše kroky vedly do pralinkárny, protože starší dcera dostala zcela nevýchovně nabídku na čokolanýž pro toho, kdo první najde Dívku s perlou ve známé galerii Mauritshuis.
Další skvělý nápad dostal muž, když řekl, že budou počítat, kolik bude na obrazech psů.
Na pokladně na nás paní promluvila (opět) česky. Což už dcera hlasitě komentovala, jo, takovou smršť Čechů za hranicemi jsme nečekali! Muzeum má také skvěle připravené materiály pro děti, to se musí nechat.
Sice jsem se snažila naši cácoru nějak vzdělávat, ale moc to nešlo a po prvním patře jsme se odporoučeli do místní kavárny na oběd, ale protože nebyl problém se vrátit do expozit, nijak nám to nevadilo, jen holky trochu protestovaly u nabídky jídel. I Nizozemí ovšem mají děti, tak jsme u jedné nabídky v dětském menu našli jako přílohu hranolky, které zachránily nejhorší. A oběma chutnal zákusek v podobě jablečného pyré!
Sbírky zde opravdu stojí za to. Mladší naštěstí usnula, takže jsme měli slušnou šanci si něco prohlédnout. Psů jsme mimochodem našli 119.
Velkým zážitkem byly skryté výtahy. Ten pro běžné lidi měl vrchní krytí z mramoru, takže vypadal jen jako místo s prosklenými dveřmi. Ten druhý, pro vozíčky a kočárky, byl mazanější. Byl ukrytý ve tajných dveřích ve zdvojené zdi a otevírali jej jen velmi bdělí hlídači, kteří si také posílali z ucha do ucha echo o tom, že jede zásilka. No zážitek😁!
Odtud jsme to přes zmrzlinu vzali do další galerie, respektive domu věnovanému nejslavnějšímu nizozemskému grafikovi Maurici Cornelisovi Escherovi. Vsadím se, že nějaké jeho dílo znáte, i když to nevíte.
Vidět jeho starší práce, jeho rozmanité návrhy na zakázku a potom i známější, principy matematiky a geometrie inspirované práce, patří k jednomu z highlightů naší cesty. Jsem ostuda, než jsme do Haagu jeli, netušila jsem, že tam tento dům je.
Tady to sice neproběhlo bez ztráty kytičky, protože mladší dostala batolecí záchvat jaký od ní neznáme a manžel s ní musel nakonec jít ven a už tam zůstat. Situaci vyvážil fakt, že starší dceru tento autor i celý prostor nečekaně zaujal, takže jsme si to užily alespoň ve dvou. Poslední patro je věnované interaktivním instalacím a dílům obsahově spojeným s těmi Escherovými. Docela mile mne překvapila parádní instalace skvělého českého sklářského výtvarníka Václava Cíglera, která tam rozhodně patří.
Ten den dorazily do Haagu třicítky a po svačině v parku jsme usoudili, že 15.30 není na návrat na hotel, ale že ani další muzeum už holky nedají. Tak jsme si řekli, že se zajedeme podívat na moře, mělo to být asi 20 minut tramvají.
Moře tam fakticky je. A co jsme nečekali, jsou tam i krásné písčité pláže! A celá letoviska! Alespoň vidíte, jaké byly naše podmínky příprav na cestu a jak mizerná je naše informovanost. Každopádně starší málem vletěla do vln rovnou v oblečení a mladší se mohla radostí utleskat.
Voda byla překvapivě snesitelná, teplotně někde rybníky kolem poloviny května, a voda byla plná dětí a sem tam i dospělých 😀. Odvezli jsme si pytlíček mušlí a nečekaný zážitek pobytu u moře!
Za jeden jediný den zážitků jako jindy za měsíc!
#poznatek5
I v Nizozemí je někdy vedro. Místní to poměrně mate (soudě podle oblečení), ale místní pláž nás přesvědčila o tom, že hezky tady přeci jen bývá.
Kola tu jezdí hodně a pro mne bylo dost matoucí se vyznat v tom, kde vede přechod pro chodce a kudy cyklopruh. Skvělé jsou vozíky pro děti, které už sem tam potkáme i u nás, jsou i s protidešťovou úpravou, skvělá dvoukola atd.
DELFT
Jeden z mých snů, které většinou nevím, že mám. Někde z minulosti, už z dětství, zasunuté, že miluju Vermeera, jeho světlo, jeho okno, jeho dívky.
Tu s perlou měli v Haagu, tu jsem samozřejmě neminula, ale větší dojem na mne udělali místní Rembrandti. A Rubensové. A van Eyckové. A ti ostatní v Mauritshuisu.
Tramvaj z Haagu jede do Delftu co 10 minut a Holanďani mají rádi digitalizaci a automatizaci všeho druhu, takže tady jsme konečně potkali systém podobný tomu brněnskému Pípni a jeď. Prostě zaplatíte kartou, odpípnete nástup a výstup. Ale musím úplně popravdě konstatovat, že tohle se Brnu povedlo mnohem lépe. Můžete snadno navolit případně větší počet jízdenek, různé druhy (třeba dětský lístek, slevy…) atp., to zde šlo jen na takové velké mašině uprostřed vozu, kam se občas prostě nedalo dostat a popravdě do bylo i tak dost nepřehledné. Vícekrát za tu cestu jsem musela konstatovat, že naše velká a mnohá menší města se už nemají ve srovnání se zeměmi na západ od nás za co stydět. Jak v nabídce gastronomie, tak samozřejmě památek, ale dokonce i takových věcí, jako je doprava a různý servis. Jo, někde to pořád zbytečně pokulhává, ale opravdu dost jsme toho u dohnali. Díky za to.
Vermeerovy originály v jeho rodném Delftu nejsou. Jenže já chtěla vidět hlavně samotný Delft. Stejně jako chce fanoušek The Beatles vidět Liverpool (což jsem ještě nezvládla). Nebo fanda merlinovské ságy z pera Mary Stewartové projet Wales (což se mi už povedlo). Ve skutečnosti i to Vermeerovo centrum, jakkoliv je to z velké části turistické lákadlo, za návštěvu stojí.
Poprvé jsem viděla alespoň fotokopie všech jeho 37 známých obrazů.
Takhle hezky v řadě bylo vidět, že… prostě měl jednu oblíbenou scénu 😃.
Ne, vážně, měl osobitý styl nejen v malbě, ale i v užívání aluzí, symbolik a motivů.
V centru mají vystavené i dobové předměty, které klidně mohly být těmi, které na obrazech najdeme.
Opět připravené materiály pro děti.
Takže další malý splněný sen.
Delft je jedno z malebných měst v Nizozemí, nechybí kostely, kanál s loděmi, uličky s cihlovými domy… A nejlepší na něm je, že z Haagu sem každých 10 minut jezdí tramvaj. Delft je totiž vlastně takové před-městí. Oddělená jsou ta dvě města jen širší řekou a krátkým pruhem zeleně. Má krásné uličky, náměstí i obchody. I ten celoroční vánoční.
Cestou do našeho posledního zastavení jsme přestupovali v Amsterdamu a měli jsem tam přes hodinu čas. Stojí za to vylézt na náplavku před nádraží. Leží totiž hned u vody, nedaleko kotvil zámořský parník, ve vzduchu bylo cítit moře a na protějším břehu stály příjemné světlé moderní budovy. Ideální místo pro oběd.
BERLÍN
Naše poslední zastávka. Po Kolíně už jsme byli připraveni na vše (😁 chudák Kolín). Ale jak řekla moje mamka – Berlín měl štěstí, že Hitler měl velkorysého architekta.
Je to velkoměsto, plochou 3x větší než Paříž (říká wiki), i když s menším počtem obyvatel. Ale u vzdáleností je s tím třeba počítat.
Architektonicky je opravdu velkorysý. Široké prostorné ulice, parky, snaha o dostatek zeleně, opravdu hodně moderní architektury.
Berlín se pro mne stal esencí němectví. Beton, ale ne nehezky použitý, prostě jen jako materiál. Zdánlivě chladná pravidelná architektura z desetiletí po válce a moderní prosklené domy novější doby.
Berlín nám také nabídl skvělý kontrast k dosavadním městům spojeným se starší historií. Tady na vás dýchá ta moderní, druhá polovina 20. století až podnes.
A bolestně si tu uvědomíte, že to nebyla veselá historie. Na každém rohu je tu nějaký památník, muzeum nebo jiný druh memorialu. Holokaustu. Židovství. Války. Němectví. Socialismu. Rozdělení. Opětovného spojení. Evropanství.
Povinně jsme začali u Braniborské brány, která se z části opravuje (a hlavně třída vedoucí k ní). Ta musí být docela krásná, hlavně na podzim, jde o široké ulice lemované parkem vedoucí od vítězného sloupu Siegessäule.
Došli jsme k němu pěšky, šlo se pohodlně a stejně tak město poznáte nejlépe. Starší si už po těch dnech přeci jen na nějaké to ťapání taky zvykla 😎. Odtud je to co by kamenem dohodil k Bundestagu. Ten lze navštívit i zevnitř, ale to jsme nevyužili.
Protože je to na nábřeží a naší další zastávkou mělo být muzeum, rozhodli jsme se alespoň kousek popojít podél řeky, což byla stále příjemná procházka. Po cestě jsme našli i skvělou italskou restauraci, kde jsme si dali oběd (mladší byla paf z pizzy ve tvaru králíka) a přes muzejní ostrov jsme došli k našemu cíli. Tím bylo muzeum DDR (Německá demokratická republika – východní Německo).
Minuli jsme dlouhou frontu na výstavu romantického krajináře Davida v národní galerii i katedrálu. Berlín jsme zasvětili moderní době. Navíc DDR muzeum slibovalo trochu zábavy i pro děti, protože se na všechno mohlo sahat (skoro) do všeho vlézt…
Naše děti znají staré televize, u prarodičů mají psací stroj i staré telefonní přístroje a bakelitové výtahy u nás taky už zažily. I tak tam bylo dost zajímavého i pro nás. Jednak platí, že východní Němci přeci jen měli trochu víc materiálního pohodlí než bylo u nás. Ale stejně tak platí, že veřejný prostor byl podobně bez péče a svoboda stála za úplně stejnou starou belu.
Utkvěla mi malá vězeňská cela – pohled od světlíku ke dveřím byl hodně klaustrofobní a uvědomila jsem si, že bych asi byla v háji tak do 14 dní. Ideje neideje. Výslechová místnost taky nic moc. Propagandistické plakáty byly něco, z čeho mi doteď běhá mráz po zádech, protože některé z nich jsou totálně aktuální. A samozřejmě informace o berlínské zdi. Vyrůstala jsem asi 2 km od hranic, za zahradou nám začínalo pásmo a všechny ty dráty a patníky a psovody se samopaly si ještě z dětství pamatuji. Jo, tak stará jsem.
Mladší byla nadšená z místnosti simulující mateřskou školku, hračky jsou holt hračky a kuchyňka kuchyňka. Zaujaly mne tam knihy určené pro předškoláky. Vlastně velmi povedené… pokud by z nich jeden vynechal všechny ty socialistické svátky a výchovné agitace.
Obě holky byly naprosto hin z toho, že si mohly vlézt do trabantu. Já v něm jako malí jezdila k babičce, ale ony si ho mohly i vyzkoušet řídit, protože na skle by zavedený simulátor řízení 😃.
Hlavu mi poněkud zamotala možnost koupit si kousek berlínské zdi, menší kus za 14 a větší za 20 Euro. Fakticky. Fakticky?
Poslední povinnou zastávkou byla samozřejmě zeď.
Doteď nedokážu pochopit, že se takhle dalo rozdělit město.
Dost na tom, že rozdělili zemi, ale to se tak nějak děje pořád, hranice se posouvají. Ale rozpůlit město? Jen tak? Na dva totálně různé světy?
Dnes East Side Gallery, zeď je z jedné strany pokrytá autorskými obrazy, pestré styly, různé původy, náměty související s tématy svobody, návratů, odcizení… Je to zvlášní pocit tudy jít a připomínat si, že v době, kdy jsem se narodila, bylo pásmo a stráže se samopaly, které zastřelili skoro 100 lidí toužících žít ve svobodnějším světě.
Byla neděle, což jsme jako správní výletníci úplně vypustili a jako správní konzumní Češi jste i tak (opět) předpokládali, že nějaký supermarket přece bude mít otevřeno. Nemělo otevřeno ani velké nákupní centrum (samozřejmě) a tak jsem si dali kafe ve Starbucksu, kde tím pádem nebyl ani v dosahu záchod. Ale bylo takové vedro, že jsme všichni vypotili dostatek tekutin a batole mělo výhodu plenky, takže jsem se celkem spokojeně, celí ulepení vydali… bohužel ne ještě na ubytování, ale na lov večeře (další 2000 za restauraci už jsme prostě dát nechtěli).
I zachránilo nás East Side Bakery! S ve skutečnosti moc hezkou nabídkou jak věcí na večeři, tak na odjezdovou snídani. U nějakého Turka jsem si koupila i rozumně drahou Plzeň (německá piva neznám a prostě jsem neměla chuť na experimenty) a pak jsme nečekaně bloudili i s navigací a hledali zastávku. Když nám opovážlivě začala docházet baterie na našem jediném mobilu, opět jsme se svěřili uberu a naštěstí nám to opět vyšlo. Nejspíš i cenově dost podobně. A tak jsme naposledy usínali v rozpáleném Berlíně a vlastně jsme se ani tak moc domů netěšili, protože nás to všechny docela začalo bavit! (Mladší se mě ještě další 3 dny po návratu každé ráno po probuzení ptala “vjak?” :-D)
Cesta domů
Cestu jsme začínali končícím zánětem spojivek a já poslední den chytla ječné zrno, takže naše mastička se opět hodila… ehm.
Zpátky jsme jeli přímým vlakem z Berlína do Brna (Budapešti). Svým způsobem to bylo nejnapínavější. 20 minut před jsme stály u výtahu, který nás dělil s o dvě patra nižším nástupištěm. S kočárkem, dvěma kufry…
Ale výtah neustále jezdil plný nahoru a dolu a na naše volání neodpovídal, respektive ano, ale nikdo z něj nevystoupil, takže by se tam ani myš nevmáčkla. Po 8 minutách jsme to vzdali a šli hledat schody. Jezdící. Byly tam, ale zrovna ty naše mimo provoz.
Zbývalo 5 minut. No, takže já holt všechno z kočárku do ruky, do druhé 15gk batole, starší musela zvládnout snést menší kufr (díky Bohu za to, že jsem ho balila lehkými věcmi a že má dítě rádo podobné silové výzvy) a manžel do jedné ruky velký těžký kufr a do druhé golfky…
No, stihli jsme to. Ale ve vlaku na nás čekalo další překvapení. Při rezervaci míst německý i český systém ignorovali batole jako cestujícího a i když jsem měli 4 jízdenky, odmítlo nám to dát 4 rezervace a měli jsme jen 3. Doufali jsme, že se třeba nějak domluvíme s tím, kdo bude sedět na čtvrté sedačce. Jenže ta tam vůbec nebyla. Bylo to dvousedadlo a pak jedno samostatné sedadlo, na kterém navíc seděl slepec.
I vysvětlili jsme mu situaci, že jako máme děti a čeká nás s nimi 7h jízdy a že by to mělo být naše místo. Řekl, že by nám mohl nabídnout svou rezervaci (byl tam s dalšími dvěma vozíčkáři). Jenže jeho rezervace byla na další místo pro vozíčkáře! Bez sedačky, s pásem. Prostě ZTP je vždycky vozíčkář, že jo… eh.
Naštěstí vystupovali už za 2 hodiny a holky si řekly, že sedět na kufru je vlastně docela švanda (odnesly to jen jedny dárkové pralinky pro rodinu).
Pak jsme měli naše 3 místa, já se naobědvala taky na kufru, časem mladší odpadla v kočárku a starší za nějakou chvíli odpadla se sluchátky na dalším sedadle. Takže to vypadalo na výslednou pohodu… kdyby nebyla ve vlaku skupina šedesátníků, z nichž jeden dost přebral. Kromě toho, že se neustále kácel směrem k záchodu, který byl u nás, tak se také mezi tím kácel do jídelního vozu, který být také za námi. A čím dál častěji padal na kočárek se spícím batoletem. Když se ho jednou už dost dlouho držel a svůj zadek měl v podstatě u mého obličeje (fakt mu bylo jedno, že zasahuje do něčí sedačky), tak ho muž slušně požádal, aby kočárek pustil a pokračoval dál.
A pán reagoval jednoduše tak, že muže napadl. Odneslo to jeho zápěstí, které bolelo ještě dva dny potom. Na kočárek začal sahat naschvál a když padal i na další lidi kolem, jedna z cestujících došla pro průvodčí. Mezi tím jsem začala bránit kočárek i já a mám o pán modřinu na boku. Jo. Byl agresivní a sílu měl jak býk. Docela silné uvědomění, kdyby ten chtěl někomu něco udělat, bude to hodně blbý.
Průvodčí se, ve spolupráci s jedním z pánových kumpánů, který nebyl zdaleka tak opilý, povedlo dostat dotyčného na místo a jeho další výpady na záchod (který si přestal zvírat) už se obešly bez nehod.
A tak jsme nakonec docela šťastně dorazili zpátky domů. Bohatší o mnoho různých zkušeností a chudší o několik desítek korun. Které ale za to rozhodně stály.
