Následující text je tak trochu o českém školství. Ale také je o něčem docela jiném. Možná by se mohl jmenovat „Proč (většinou) české školy nevzdělávají, ale (jenom) replikují?”. Text je také o něčem, čemu se říká kulturní kapitál. A vlastně je to jenom kompilace 2 kapitol ze zajímavé knihy Pravidla vkusu, doplněná o osobní komentáře.
Na úvod musím říct, že jsem moc ráda, že se tématu vkusu chytili sociologové a (sociální/kulturní/urbánní) antropologové a ne estetici z povolání.
Díky tomu vznikla knížka čtivá, dostupná pro širší publikum, než jak by to nejspíš dopadlo z pera estetiků, kteří by pravděpodobně použili mnohem filozofičtější jazyk.
V případě tématu vkusu mi to přijde jako důležitá maličkost, protože díky tomu dostali po dlouhé době vkus tam, kam (podle mne) patří. Do každodenního života celé společnosti.
Všeobecný přehled a/vs. povinná četba
Možná se shodneme na tom, že jedním z cílů základního školství by mělo být vybavit děti z hlediska znalostí něčím, čemu říkáme všeobecný přehled. (Nechávám tentokrát stranou sociálně-kompetenční stránku kurikula.)
Jak jste prožívali situaci, kdy tehdy prezidentský kandidát A. Babiš poměrně slušně pohořel v zábavním pořadu K tabuli? Nevzpomenout si na Švejka, nemít základní znalosti o vesmíru…
Obecně mají na tom, co považujeme za základní a důležité, vliv instituce. Ty jsme si sami stvořili, dali jim důvěru, fungují na nějakých mechanismech, na základě kterých se do nich dostávají příslušní lidé s plus minus předpokládaným potenciálem.
Takovou institucí je i stát. A základní školství je zase jednou z jeho nejsilnějších institucí. Nebudu hledat aktuální přesná čísla, ale dejme tomu něco kolem 120 tisíc učitelů a skoro 1,5 milionu žáků najdeme v součtu na ZŠ a SŠ.
Školství je komplikovaný organismus a jednou z jeho vlastností je, že na jedné straně vstřebává společenské proměny, vč. proměn hodnot a na druhé straně je předává.
Jen ta jeho proměna je šíleně pomalá. A v českém prostředí jsme z mnoha různých důvodů pomalejší než šnek (alespoň v rámci celku, pomíjím jednotlivce, kteří navzdory systému našli předjížděcí pruh).
Za asi 14 let, které ve škole velká část z nás stráví, přijmeme za své mnoho z toho, o čem se učíme a co tam zažíváme. (A zdá se, že zhruba kolem 30 let se začneme těchto věcí zbavovat a přepisujeme je něčím novým.)
Týká se to mimo jiné toho, co nazýváme kulturním kapitálem. Vkus často spojujeme s uměním a s… „intelektuálnem”, což jsou především uměny a především literatura.
Kdo čte, ten jede.
„Systematická odborná analýza českého školního kurikula je pozoruhodně opomíjenou oblastí. Je přitom zřetelné, že se může jednat o jeden z významných faktorů ovlivňujících to, co považujeme za samozřejmé, jasné a hodnotné.”
V roce 2013 proběhla studie, která napříč evropskými zeměmi zkoumala, jak v nich vypadá výuka literatury.
„Ukázala přitom, že české chápání výuky literatury se oproti jiným zemím výrazně soustředí na dvě složky – osvojení si předepsaných znalostí toho, co bylo napsáno, a formálně jazykovou analýzu textu a jeho struktury. Oproti tomu výrazně opomíjí sociální a osobní rozměr literatury.”
Vlastně se učíme „o literatuře”, ale neučíme se číst a mít literaturu rádi a chápat ji jako projev lidské tvořivosti reflektující společnost, historii a člověčí nitro.
A ještě něco
Literatura je v podstatě jedinou uměnou, o které se pořádně a systematicky učíme. I když, pořádně… prostě víc.
Proto tušíme něco o důležitosti četby, něco málo o klasických autorech (k tomu se ještě vrátím), o tom, že knížky jsou asi důležité… ale když si stoupneme před obrazy nebo nám pustí hudbu, náročnější film, nebo, nedejbože, před nějakou soudobou uměleckou instalaci, tak jsme ztraceni.
Maturita
Každá škola má svůj seznam cca 60 literárních děl k maturitě. Každý maturant si vybere cca 20 z nich a pak si při školní části jedno z nich losuje.
V roce 2018 autoři zde zmíněné knihy dali dohromady tyto seznamy z 831 škol (což je skoro čtvrtina středních škol u nás).
V rámci seznamů se vyskytlo 2861 různých titulů a současně téměř polovina z nich byla v seznamu jen na jediné škole.
Skoro polovinu těchto položek lze složit z cca 80 nejčastěji vyskytujících se děl.
(U každých 2 libovolných škol by se velmi pravděpodobně seznamy alespoň z poloviny překrývaly.)
Takto vyjádřený literární kánon je „téměř výhradně mužský a evropsky zaměřený”.
V první stovce je z žen zastoupena Božena Němcová (Babička a Divá Bára) a Jane Austenová (Pýcha a předsudek).
I tohle je způsob, jakým školství formuje naši představu o tom, co je dobré znát a vědět (o… světě?!).
Další informací k zamyšlení je fakt, že se poměrně dost odlišují seznamy pro žáky gymnázií a žáky učilišť s maturitou. Respektive, jak často jsou některá díla zastoupena ve školách, kde mají slušnou vs. špatnou maturitní úspěšnost.
Malá odbočka.
Jedním z argumentů pro jednotné, všeobecné a povinné základní školství je i to, že žáci z horších socioekonomických podmínek mají tak často jedinou šanci díky nějakému školnímu výtahu z nižších vrstev vyváznout a dosáhnout na lepší životní standard.
To se ale neděje. Česká škola s takovými dětmi pracovat neumí. Neumí si ani stanovit podmínky a způsoby pomoci pro takové děti. Neumí jim dopřát potřebné podpůrné prostředky, lidi ani prostředí. I proto pak máme na učilištích pocit, že učni nemůžou číst Apollinaira, protože by mu nerozuměli. Nikdy nedostali šanci mu rozumět. Ani doma, ale ani škola jim k tomu nijak nepomohla (a ne, nemusí i skladník číst Vergilia v originále).
Česká škola socioekonomický status pouze replikuje. Proto u nás zůstávají stále stejné problémy v určitých regionech a proto ani české pojetí inkluze nefunguje (i když jinde funguje a fungovat za jinak vytvořených podmínek může).
Viděli jste film Barbie? Pokud ne, alespoň na první polovinu se podívejte. V jistém ohledu je to jeden z nejzajímavějších amerických filmů současnosti. Tolik nadhledu nad některými tématy jsem nečekala, s ohledem na aktuální politický kontext. A s mou odbočkou také souvisí, i když se týká jiného výseku společnosti.
Co vadilo dětem?
Takže, Babiš si nevzpomněl na Švejka, ale žákům na té škole vadilo víc to, jak se choval, než to, že něco nevěděl.
I tohle je určitá hodnota, která se předává spíše rodinnou, ale Babiš byl pozván do soukromé školy, kde lze předpokládat větší osobní zaujetí všech a také právě více na hodnotách budované zázemí. (Není to tak nutně vždy, ale řekněme, že soukromé školy s tímto ideálem častěji vznikají a snaží se s ním pracovat. Ostatně – shodla by se současná česká společnost na tom, na jakých hodnotách má stavět česká škola? Stačí, že nepracují ani z úvodní pasáží školského zákona.).
Dále zmíněná kapitola a další kapitoly knihy mluví o tom, že od doby, kdy nejspíše vznikly zmiňované literární seznamy, uplynulo dost vody. A pozor. Nemůžeme mluvit jen o absolutním čase. Protože 30 posledních let proměnilo svět v mnoha ohledech mnohem víc, než těch 30 let před nimi.
A během těchto 30 let se nejen proměnilo a značně rozrostlo pole toho, co bylo v rámci kulturní produkce vytvořeno, ale také se dost proměnily věci jako způsob konzumace, hodnocení, distribuce nebo i doporučování takových děl. Proměnilo se chápání vkusu, chápání toho, co je třeba umět a znát proto, abychom se v oblasti kultury orientovali.
Současné školy z toho reflektují jen máloco.
Neříká to nic o tom, zda jsou dříve vybraná díla do seznamů kvalitní nebo ne! Jak moc aktuální je právě dnes Mistr a Markétka nebo 1984!
Ale pokud znáte například Grindelwaldovy zločiny nebo/a přidáte Pána prstenů, máte v ruce kontext pro celou velkou mezioborovou tematickou oblast (společenská segregace, propaganda, význam mezinárodních společenství, hodnotového nastavení…) a ještě pochopíte literární formy a žánry používané v různé době.
Určitě se hodí znát něco z vlastní kultury. Určitě je náročné z celosvětového dědictví vybrat jen něco. Možná by pomohlo si natvrdo přiznat, že nikdy se nepodaří postihnout všechno.
A možná by bylo dobré si říct, co vlastně od školy čekáme. A jsme zase tam, kde jsme byli.
Myslím, že přesně to vlastně nevíme. Že chybí celospolečenská debata o hodnotách. Že totiž máme pocit, že je to každého věc. Stejně jako víra, politický názor nebo vkus.
Ale není. Protože na všem zmíněném se podepisuje právě škola. Která odráží hodnoty. Které stále ve velkém definují společnost (a rodiny). Kruh se uzavřel.
Paralelní seznamy
Za posledních 30 let se změnilo hodně věcí.
A hodně z nich změnily sociální sítě.
Změnily třeba i to, jak vyhledáváme kulturu. Jak si necháváme kulturní produkty doporučovat, jak se k nám vlastně (různorodá) kultura dostává.
Změnilo se tak i to, koho považujeme za arbitra takové nabídky.
Bývali to umělci. Také učitelé a také odborní novináři.
Jsou to stále tito, ale jejich pozice značně oslabila.
Objevili se influenceři a jejich reakce a doporučení jsou velmi populární.
Pro oblast knih existuje celá oblast TikToku, která se věnuje knihám, tzv. BookTok. Velká knihkupectví mají přímo regály označené jako „znáte z TikToku”.
Bez ohledu na to, co různí influenceři doporučují (a i tam je nutně škála obrovská), je to něco, co není možné přehlížet a dělat, že to neexistuje. Je třeba o tom mluvit, bavit se o tom i ve školách. Není třeba nic hanět, shazovat, zakazovat nebo naopak napodobovat nebo přebírat. Je třeba to vzít na vědomí, zapojit a… prostě se o tom bavit.
Tím, že budeme opakovaně předkládat seznamy, které měly smysl před 100 lety a mohly být doplněny zakázanými tituly před 30 lety, tento trend nevymažeme. A vlastně by to ani nedávalo smysl. Škola nemá být muzeum. Nemá kulturu konzervovat. Má kultivovat.
A k té kultivaci je potřeba zařadit společenskou diskusi. Abychom to sami vnímali jako téma.
Ještě jednou už zmíněný citát:
„Ukázala přitom, že české chápání výuky literatury se oproti jiným zemím výrazně soustředí na dvě složky – osvojení si předepsaných znalostí toho, co bylo napsáno, a formálně jazykovou analýzu textu a jeho struktury. Oproti tomu výrazně opomíjí sociální a osobní rozměr literatury.”
Není to jen problém maturantů. Se seznamy doporučené literatury a pojetím četby bojují někteří rodiče od doby, kdy jejich děti nastoupí do prvních tříd.
Někdy stačí podívat se do čítanek a pochopíte, proč.
Jedním z důvodů, které si myslím, že za tím stojí, je fakt, že v době extrémní relativizace všeho nejsme schopni konstruktivní společenské debaty a současně nevěříme na autority.
Co s tím?
