Nedávno jsem jedné ženě vysvětlovala, čím že se to teď vlastně zabývám a byl z toho (snad) oboustranně zajímavý rozhovor. Byla jsem překvapená, že dotyčná zcela pochopila, jakými kličkami jsem se dostala k smyslovému vnímání a jak to ladí s estetikou.
Nemusí to ale být zřejmé všem. Vlastně to nemusí být vůbec zřejmé. Je to každopádně součást mého osobního příběhu a možná to vám, mým čtenářům, pomůže pochopit a přiblížit to, co dělám, co se učím a co také chci dávat dál.
Co ze mě bude?
Mám vystudovanou konzervatoř – hru na klavír a odjakživa mne živí výuka na ZUŠ. Ale nikdy jsem nebyla tak úplně čistý muzikant. Vždycky mne lákaly obory jako filozofie nebo estetika (A filozofii jsem si alespoň na jeden semestr i vyzkoušela, a přestože byl studijně dost úspěšný, tak moje zdraví si myslelo něco jiného.) V pubertě jsem si i pohrávala s myšlenkou, že bych třeba i mohla studovat grafiku a dneska tuším, že pokud bych to udělala, aktuálně bych dělala pohyblivé obrázky – třeba takové, jako tahle úžasná paní, u které se to teď pomalu v ukradených minutách volna učím.
Už na konzervatoři jsem psala závěrečnou práci o malíři. Ta práce je mizerná, ještě jsem neměla zrnka tušení o tom, jak se píše něco, co má hlavu a patu. Téma mne bavilo a do jisté míry mě to vlastně pořád určuje. Psala jsem o Františku Kupkovi, svérázné a bohaté osobnosti, filozofovi malby, prvnímu abstraktnímu malíři, který byl z těch, kdo viděli svět velice komplexně a navíc vícerozměrově.
Ochutnávač!
Měla jsem pocit, že se nedokážu nikdy rozhodnout, co tedy vlastně budu dělat. A jsem nesmírně vděčná za obory Srovnávací uměnovědy a Estetické výchovy, které mi umožnily ochutnávat z… no, z různých soudků!
Antropologie, sociologie, psychologie, filozofie (umění), teorie umění, kapitoly z dějin, pedagogika, didaktika, metodologie… ono mě to všechno bavilo. Jsem typ, který si obtížně pamatuje fakta, ale naopak si docela dobře pamatuji souvislosti a když jednou o něčem vím, že to existuje, dokážu si to najít a nastudovat tak podrobně, jak zrovna potřebuji.
Učitelka (další v rodině…)
Testovala jsem sama svoje podivné záliby a studijní zaměření na přátelích i cizích lidech v čajovnách, nočních barech (u kamaráda barmana) a hospodách. A snad jsem i dokázala zaujmout. Bavilo mne lidem ukazovat cestu k oborům, ze kterých si buď dělali legraci, nebo je rovnou neměli vůbec rádi.
Když jsem zůstávala otevřená, nadšená a pokaždé hledala jinou cestu k tomu, co chci říct, přesně na míru svému posluchači, zjistila jsem, že mě to baví. A už před drahně lety jsem začala přemýšlet, jak bych se mohla takhle bavit s více lidmi.
Přemýšlela jsem, jak jim ukázat, že bavit se o umění, sledovat ho a přemýšlet o něm je zajímavé, rozvíjející a docela dost zábavné. Hodně mi v tom pomáhala estetická výchova a třeba zapomenutí čeští sto let staří autoři. Nakonec jsem na VŠ i kapitoly z estetiky a teorie umění i učila…
Uvědomila jsem si, v čem mám výhodu. Od své mamky výtvarnice, která je i skvělá pedagožka, jsem věděla, jak se můžu koukat na výtvarno. Co tam není na první pohled vidět, ale co ve skutečnosti vidět může každý. Jen se umět dívat. Moje studium na konzervatoři mi pomohlo něco podobného poznat u sluchu. Řízené degustace (:-)), čajovny a vrozená mlsnost podpořená partnerem (dnes už manželem) zařídila to samé u vůní a chutí. Neskutečné štěstí na fyzioterapeuty a také zájem o alternativní vzdělávání mne dovedly k jinému vnímání těla a pohybu.
A doba mi poslala hledaný nástroj.
Síťování
Jak se bavit o mých tématech s více lidmi? Existuje přeci Facebook! Nejen on, vím, ale stejně… Doba také pokročila natolik, že jsem si dokázala základně postavit web, což bych před pár lety považovala za menší sci-fi. Narodila se mi dcera a já mnohem líp pochopila, co všechno se musíme učit! A ten proces učení je fascinující!
Děti se učí smysly. Ale víte co? I dospělí se učí smysly. A zkušeností. A zkušenost je pohyb.
Chtěla jsem lidem pomáhat najít cestu respektu k umění a jeho roli v lidském (a možná nejen lidském) světě. Jako logická mi přišla estetika – ne dějiny, ale její praktická témata. A k širšímu okruhu by to mohlo lépe doplavat přes estetiku všedního dne. V českém prostředí má překvapivě nějakou tradici, i když aktuálně není zrovna na výsluní zájmu.
Hm, ale ani tohle mi nepřijde úplně to nejsrozumitelnější. Musí tam být něco bazálního, něco hlubšího. A tak se stalo, že jsem slovo estetika (aisthesis) konečně přeložila jako vnímavost nebo všímavost. Začalo to konečně dávat smysl. Na začátku všeho jsou smysly. A naše mysl. Smysly a učení (se).
Dává to smysl?
Chci-li ukázat, že umění dává smysl, potřebuji zdůraznit, jak významnou roli pro nás v našem rozvoji a vůbec pohledu na svět hraje dobré smyslové vnímání! Nejen zdravé smysly, ale dobře používané smysly.
Mimochodem – víte, že správně fungující smysly se pozitivně podílí i na mezilidské komunikaci a vztazích? I druzí lidé jsou součástí světa, ze kterého k nám proudí vjemy.
LIVE and ONline
A tak jsem tu, v přímém přenosu na sociálních sítích se sama učím nové věci, snažím se zužitkovat dosavadní zkušenosti a propojit to tak, abych z toho vyčarovala smysluplnou a zajímavou nabídku pro druhé, možná spíš pobídku – zkuste to, vaše smysly za to stojí!
Věřím tomu, nelze tomu nevěřit, bez smyslů bychom byli jen prázdná schránka bez informací a podnětů ke zpracování. Bez důvodu se učit, dozvídat se, rozvíjet se, růst a taky si umět užít svět kolem, kreativně s ním zacházet, s podněty, které z něj neustále přichází. A na konci stojí i to umění, ke kterému je prý třeba nějaká citlivost. Jo, ta vše-smyslová. Všimnout si. Vnímat. Zamyslet se. S.mysl.ovka.
Pokud nechcete přicházet o mé nové články a ještě k tomu dostat nějaké ty zajímavosti navíc, zapište se k odběru občasníku zrůznýchsoudků nebo sledujte můj LinkedIn.