Ještě před pár dny tu byl suchý úvod. Článek jsem dokončila po absolvování základního kurzu hodnotového vzdělávání, kde mi zas něco dalšího dosedlo. Zase přesněji vím, proč estetické vzdělávání dělám tak, jak ho dělám.
Oblast estetiky totiž umožňuje, někdy vyloženě vyžaduje, zasazení do širších souvislostí s dalšími společenskými oblastmi, výrazně se prolíná s dalšími obory, které si běžně s estetikou nespojujeme a estetická témata zasahují do našich každodenních aktivit, voleb a jednání bezprostředně i bez toho, abych o takové zapojení usilovali.
Na rozdíl od většiny dění v umělecké oblasti, je ta estetická nedílnou součástí všednodenní reality nás všech.
Estetické volby
Estetické volby jsou něčím, co také děláme téměř denně a přímo odráží náš životní styl, naši socioekonomickou situaci a zásadním způsobem i naše vnitřní hodnoty.
Proto považuji oblast estetiky za něco, co nám může skvěle pomoci pochopit náročnější situace třeba v rámci náboženských nebo politických třenic.
Pro podobné paralely jsem zvolila téma vkusu a kýče. Je to téma třaskavé samo o sobě. Stejně jako v jiných oblastech, tu existuje snaha stanovit názor jako něco, co nemá a nemůže být nijak hodnoceno, protože názor je prostě individuální postoj a právo a proto nemůže být sám o sobě dobrý nebo špatný. Stejně jako kdekoliv jinde, jde ovšem takový přístup nejen proti historické zkušenosti, ale i proti současným neurovědeckým a psychologickým výzkumům.
Proč?
Protože máme potvrzeno, že některé věci jsou prostě škodlivější (pro lidský mozek, mezilidské vztahy, snižují pocit spokojenosti v životě, snižují individuální produktivitu, ale jsou problematické i pro planetu, přírodu a v důsledku vše živé) než jiné. Války a jejich důsledky jsou jedním z příkladů.
Minulé století přineslo 2 tak zásadní zkušenosti, že se nevídaně velké množství států (a lidí obecně) domluvilo na základních zásadách a pravidlech, která stvrdili společnými smlouvami, aby Svět už podobné hrůzy v takovém rozsahu (a postupně třeba vůbec) zažívat nemusel. OSN, WHO, NATO i EU jsou některé z těch projektů.
Bylo by bláhové si myslet, že fungují ideálně. Ale je fér říct, že lidé v historii dosud nikdy nic lepšího nevymysleli. Zároveň nikdy nebylo dění na světě tak propojené (ekonomicky, technologicky i jinak), jako to známe dnes. A teď ta estetická paralela.
Představte si horizontální úsečku. Vlevo je to nejlepší umění a řemesla, jaká lidstvo má. Vpravo je ten nejstrašnější kýč a nejhorší výrobky, jaké lidé vyprodukovali. Mezi tím leží všechno ostatní. Všechno tak leží na nějakém spektru. Můžete si klidně představit složitější graf i do výšky, klidně přidat časovou osu (taky by to bylo zajímavé).
Vlevo je naše spektrum bílé, směrem doprava se postupně zbarvuje šedě až úplně zčerná. Představte si, že se podařilo víceméně veškerou lidskou produkci nějak roztřídit do jednotlivých odstínů šedi. Svět je tím náročnější a škodlivější pro náš mozek, čím tmavší odstíny produkce nás obklopují = čím kýčovitější a méně kvalitní produkce nás obklopuje.
Tohle není estetické přání, ale fakt, který známe. Víme o všeobecném zahlcení vjemy, o snížené schopnosti vyhodnocovat, co na naše smysly útočí, o síle marketingu a reklamy (zvláště těch neetických), atp. Víme, že alkohol pro nás není fajn, ale sem tam je to ještě schůdné, v rozumné míře může podpořit pozitivní věci. Ale i v jeho rámci najdeme kvalitnější a méně kvalitní produkci a pít kvalitní víno je prostě lepší než pít to nekvalitní. No, a nejlepší je pít vodu. S kýčem je to podobné. Je fajn si ho dopřávat rozumně a kontrolovaně a ideálně nějaký z těch světlejších odstínů šedi.
Vadí převaha tmavé, převaha dlouhodobá a kvantitativní.
Na kultuře záleží
Že ta vysoká není zrovna vždycky výdělečnou oblastí, to asi tušíme. Jenže dotace a investice do ní přináší takový ten neviditelný kapitál. 1) Prestiž (třeba když jede Česká filharmonie hrát do Japonska. (Viděli jste jejich reklamu na turné? Jestli ne, je skvělá!) Vyvážíme různé umění. A ziskovým sektorem v rámci kulturního průmyslu jsou jednoznačně hry. 2) Lákadlo pro turisty. Jezdí sem za hudbou, památkami, výstavami… 3) Uchováváme si kulturní a dějinné povědomí. Budujeme identitu.
4) Mezikulturní akce jsou tím, co skvěle a naprosto mírově posiluje ochotu se mezi národy navzájem poznávat, lépe si rozumět a respektovat se.
5) Oblast umění a kultury je nositelkou svobody myšlení a vyjadřování.
6) … vymyslet se dá hodně důvodů, ale tak pro představu. Ministerstvo kultury nikdy nebylo z těch slušně financovaných. Že je to škoda, asi říkat nemusím, ale co už, není v tom u nás samo. Ministerstvo školství si taky nemůže vyskakovat a to se zabývá institucí, kterou každý jeden z nás navštěvuje celých 9 let.
Možná jste nezaznamenali tuto kauzu, kdy na Slovensku jejich prestižní, roky známý a mezinárodně navštěvované biennale, slavnost dětské ilustrace, doznalo silné cenzury a… řekněme to kulantně, nepodpory? Slovenské ministerstvo kultury naše média propírají pravidelně, tak asi tušíte, že to tam není růžové, podobně jako s médii, která, mimochodem, do té kultury také spadají.
Ministerstvo kultury nemáme sklon považovat za jedno ze silových ministerstev (jakými jsou třeba to zahraničí, vnitra či obrany). Ale ono takovým vlastně je. Skrze ně lze totiž určitý narativ a ideologii šířit velmi efektivně. Potíráním možná nejsvobodnější, nejméně ideologicky, ale nejvíce finančně závislé výseči společnosti. Kultury. (Bohužel, protesty proti třetímu z Motoristů na post ministra kultury nečekám, i když i to by bylo na místě.)
Estetické vzdělávání, obor, který jsem si vybrala, nabízí jeden nečekaný a často přehlížený nástroj.
Zrcadlo hodnot.
Vsadím se, že koupíte čas od času dětem/vnukům kýčovitou hračku, sami se obléknete prapodivně… stane se to sem tam, úmyslně a vy víte, že to je prostě neideální. Většinou máte kvalitní hračky a umíte se obléct podle příležitosti. Ale jak jsem psala na začátku textu, pokud by tkové horší návyky a volby výrazně převažovaly a to dokonce tak, že by se staly normou… co se stane se společenskými hodnotami? Devalvují úplně stejně. Kdo mi bude říkat, co se mi má líbit a co ne? To je jen můj názor! Kéž by to alespoň v estetice bylo tak jednoduché!!! Ale není, ani tam.
Normalizovat šedou a černou je společensky nebezpečné. Zabránit tomu může jen aktivní jednání a vystupování těch, kdo umí zacházet se světlejšími odstíny a zároveň nevinit masu z toho, že je přivyklá přítmí. Můžeme za to totiž i my, právě my, kdo (snad) rozlišujeme víc světlých odstínů.
Ideály jsou důležité a idealisté taky
Ideál krásy je důležitý. Nesmí se z něj stát modla. Musí být funkčním ukazatelem směru, ne jedinou povolenou podobou něčeho. Ideál není norma.
Ideál je maják, horizont, směr. Může existovat dokonce několik ideálů současně. Ale nejsou libovolné. Lidi v globálu už přišli na to, že něco je pro ně lepší směr, ale že existuje i taková cesta, kterou nechodit. Proč se na ni stále lidé vrací je předmětem zkoumání nejednoho vědeckého oboru.
Ovšem velké příběhy to ví. Ví to třeba i naše Ústava. Víc to preambule školského zákona. Ví to zákony o veřejnoprávních médiích a další. Ví to po 2. sv. v. mnohé světové organizace, stojí to v mnohých nadnárodních listinách.
Následující obrázek jsem použila v roce 2024 do svého kurzu Vkus a kýč bez předsudkůjako ilustrativní obrázek pro to, jak předměty a vůbec naše okolí, kterým se prezentujeme, vyjadřují/podporují naše osobní hodnoty. Nemám tam žádné konkrétní pojmy nebo pojmenování. Ale z dnešní perspektivy jsem se nepříjemně trefila.
Aktuálně hledám obrázek, který by stejný příklad uměl podobně explicitně vyjádřit v tom pozitivním směru.
V zásadě by se tady dalo pokračovat dalšími několika články a víc a víc bych mluvila třeba jen o estetice. Třeba o té, která rozhoduje volby. Nebo o té, která rozhoduje o tom, jak rychle pojedeme po té které silnici. Nebo o té, která rozhoduje o tom, zda se budeme o větrných elektrárnách bavit z pozice dat nebo pozice emocí. Ale takové texty už by měly pointu trochu někde jinde.
Budu ráda za vaše komentáře k tomu, zda vidíte esteticko-politické paralely, a možná také kulturně-politické paralely nyní a jestli tušíte, na co jsem tímto svým textem chtěla upozornit.