Chtěla jsem vám původně psát o atmosféře – samozřejmě, že ne o té kolem Země, ale té, kterou (si) vytváříme sami. Takovém tom neviditelném něčem, které evidentně existuje a vytváří jej lidi i věci.
Nakonec mi ale dorazil balíček, takový můj vlastní předvánoční dárek, se třemi knihami, které jsem si původně ani neuvědomila, jak dokonale k sobě patří. A k adventu. Budu vám tedy dnes psát o čase..
Běží
Čím jsem starší, tím víc mám ráda právě advent. Tu dobu čekání, příprav, těšení se a možná i ztišení (i když s dětmi…). Přestože cítím silněji i tíhu, kterou s sebou to adventní stmívání nese a o to víc vyhlížím betlémské světlo. Od svojí mamky jsem přejala pár dobrých zvyků, co se týká time-managementu podzimu. Dárky si zapisovat celý rok nebo alespoň od června, září a říjen nakupovat, listopad jistí poslední opozdilce. Mám seznam toho, co každoročně nakupujeme na Vánoce – na pečení, vaření i speciální příležitosti (a lehce se pozměňuje, většinou směrem ke zdravějším a dražším variantám). Mám seznam toho, co bych ideálně chtěla uklidit nebo urovnat a pomalu se to snažím v průběhu adventu realizovat. A říkám si o pomoc. Už pár let. Přiznávám, že k nám občas chodí pomocnice s úklidem a žehlením košil :-). A já každý večer děkuju, že můžeme.
Advent je poměrně dlouhý čas, kdy doma pomalu a postupně stavíme betlém, vyrobíme si adventní věnec, užijeme mikulášskou nadílku (bez návštěvy u nás, prostě jinak), začneme péct, navštívíme trhy, posloucháme roráty (a neodoláme i vánočním písním a koledám), uklízíme, zdobíme byt, pověsíme jmelí… Každý den kousíček blíž k Vánocům. Chvat doma není jiný, než ve zbytku roku. Jen je to někdy náročné emocionálně…
A běží
Tak, a teď ten čas. Advent odměřuje čas. Je to princip adventního kalendáře i zapalování svící na věnci. Ověřila jsem si, že když si advent prožiji, tak i pocit z Vánoc je lepší, dostanou patřičnou délku. I proto, že dobu vánoční držíme až do Tří králů.
Náš život, jeho délka, ale i pocit z toho, jak nám náš čas utíká nebo neutíká mezi prsty je odvislý od toho, jak pracujeme se svými vzpomínkami.
Kolik dní si pamatujeme? Kolik hezkých dní a chvil si pamatujeme? Opakujeme si to hezké, abychom si snáz vzpomínali? Můžeme se sami podílet na tom, aby náš životní pocit byl založený právě na tom výsledném pocitu, že žijeme hezký a dobrý život? Jak?
O tom a o mnohém dalším je první ze tří knih, kterou vám dneska doporučím. Je od Meika Wikinga a jmenuje se Umění vytvářet vzpomínky : Jak si užít a zapamatovat šťastné okamžiky.
“Životy nesestávají z uplynulých dní, nýbrž z dní, jež nám utkví v paměti napořád.”
Tuhle větu najdete hned v úvodu knihy. Neříká ještě nic o těch šťastných chvílích. Ony tam patří i ty těžké. Jenže lidský mozek je tak nějak přirozeně nastaven na to, pamatovat si ty problematické věci snáz. A proto není od věci si uvědomit, že na tom, abychom mohli mít opačný pocit, se vyplatí se životem spolupracovat. Malý spoiler – jednou z funkčních technik jsou právě vědomé smyslově prožité okamžiky. Já to věděla! 🙂
Možná je malinko nefér, že někdo k tomu má evidentně geneticky blíž, ale je to jako s cvičením. Zlepšení zaznamená každý! A každý malý posun k lepšímu se počítá.
Co dalšího dělám já? Mohu už celkem s klidným svědomím říct, že už pár let se snažím každý večer poděkovat za ty hezké, dobré nebo důležité chvíle, které během dne byly. Můžete tomu říkat třeba děkovná modlitba. Někdo si píše deník. Jiný řetěz vděčnosti. Někdo se takhle večer baví s rodinou. Je to fuk, ale je to nejspíš jeden z těch dobrých zvyků, které mám a které lze doporučit každému.
Běžet v jednom je nuda
Další knihu z mého trojbalíčku jsem už zmínila na svém feedu. Jmenuje se Teď a jejím autorem je David Böhm. Má krásný stříbrný obal a záložku! David Böhm je skvělý výtvarník a je to zatraceně na té knize znát. Je to nejspíš kniha určená starším nebo přemýšlivým dětem. Tím pádem ale i dospělým. A je o čase.
O tom, jak jej prožíváme, měříme, jak se liší člověk od člověka, ale i hodina od hodiny. A také o tom, co je to TEĎ.
Trojice funguje vždycky
Špatná organizace času bývá příčinou stresu. Ale co dobrá organizace času? Překvapivě i takový člověk se může cítit pod časovým tlakem. Co v nás budí pocit nedostatku času? Vnímáme sami, jak extrémně individuální je tento pocit a toto téma? Jaký jste typ člověka, co je pro vás důležité? Poznání? Konání? … A jak se vymanit z pasti vlastní touhy a skutečně žít tak, abychom chápali, kdy jsou nám naše touhy a dary platné a kdy už nás naopak od žití odvádí?
Takové otázky, ale také různá cvičení a rady nabízí třetí knižní tip pro vás. Christopher A. Weidner je autor, kterého bych si podle medailonu nejspíš nevybrala. Ale knihu podle titulu ano a je překvapivě veskrze praktická, srozumitelná a na evropského autora (mi přijde), že mimořádně s pochopením píše o tématu… času v knize Japonská filozofie wabi sabi : Jak lépe využívat čas.
Kdy jindy než
Všichni autoři se shodují v jednoduchém závěru, který pro nás není nijak překvapivý. Život je teď. Teď. A teď. A čím víc těch “teď” se naučíme vnímat a pamatovat, tím plnější život budeme žít. Překvapivě velkou část těch “teď” tvoří velmi malé a velmi všední věci nebo situace. Já už překvapená nejsem. Je to obsažené i v konceptu všednodenní estetiky, která je takovou evropskou verzí právě toho, co si můžeme představit pod japonským wabi sabi. Navíc to není možné bez vědomého zapojení smyslů. Pro mne jsou to dvě nejpřirozenější a nejdostupnější věci, které máme po ruce proto, abychom dokázali být tím, kým se cítíme být nejraději. Sami sebou. Je to jednoduché. Ale není to vždycky zrovna snadné.
Až půjdete kolem knihkupectví, koukněte do některé z těchto knih. Nemusíte si ji ani koupit. Odneste si třeba jen jednu myšlenku. A s ní si užijte advent i Vánoce tak šťastně a plně, jak jen vám to okolnosti dovolí!