Trocha závěrečných statistik:
3080 km ve vlacích
17 vlaků celkem
8 míst navštívených
38h a 49min strávených ve vlacích
248 napočítaných tunelů
4 státy
Orvieto
Už jste někdy zastavili vlak? Přemýšleli jste někdy nad tím, jestli a jak ty ruční záchranné brzdy fungují?
Já ani muž ani moc ne. Každopádně se právě jemu podařilo jednu italskou prověřit. Fungovala skvěle.
Vlak zastavil asi 10 minut před naší cílovou stanicí. V překrásné Umbrii, kousek od města Orvieta, které je postavené na sopečném podloží a jeho osídlení se datuje hooooodně hluboko do minulosti. Město s etruskou historií. A my tady zastavili vlak.
Můj odhad na výši pokuty byl 500 euro.
A pokud se ptáte, jak se to stane, tak docela nevinně. Byl to regionální vlak, bez míst jasně určených pro zavazadla, ta se nevešla ani mezi sedačky, takže naše 2 kufry skončily nahoře. A když muž jeden sundaval, jeho váha zavadila o brzdu a bylo to.
Vlak hvízdal, zastavení bylo překvapivě hladké, žádné škubnutí, ale vteřiny se začaly nepříjemně táhnout… Nejspíš jsme způsobili zpoždění vlaků v celé Umbrii.
Chvíli trvalo než přišla půvabná průvodčí vybavená dobrou angličtinou, která hned pochopila, jak k tomu došlo, což potvrzoval i hovor ostatních spolucestujících. Muž naštěstí mluví i italsky, ale tohle byla lepší varianta.
Volala, vysvětlovala, přišla nějaká jiná zřízenkyně v monterkách, venku se objevil někdo, kdo pod naším vagonem konečně vypnul to pískání a průvodčí zručně nahodila nástrojem brzdu zpět. S tím, že možná bude chtít naše nacionále, očekávaně. Vše ale probíhalo v klidu, nikdo nebyl protivný, nikdo se nevztekal… asi to trvalo tak 10-15 minut (pro nás poněkud nekonečných), ale rozjeli jsme se.
Konečný verdikt na druhém konci drátu nakonec byl, že bylo uznáno, že šlo o náhodné zavinění a pokutu platit nebudeme. Mazec. Mimochodem, byla by přesně těch mých odhadovaných 500 eur.
Při vystupování nám průvodčí s nakulmovanými vlasy a perfektním makeupem říkala, že raději nemáme dávat kufry nahoru. Slíbila jsem jí, že never ever again.
Foto brzdy je z vlaku, který nás dovezl domů z Vídně. Ale ta italská byla úplně přesně takováhle. Bacha na ni!
Orvieto je nádherné místo. Kompaktní historické město, velké tak akorát, abyste jej mohli přejít pěšky, dokonce i s kufry a ve vedru. K mé úlevě jsem tentokrát bydleli v přízemí a dům byl z poloviny zasazený do skály. Koupelna a zadní ložnice neměly okna, byla to prostě skála.
Turisté tu jsou, ale fakt jich nebylo nijak přehnaně. V poledním čase tu chodí hlavně Češi, Slováci, Poláci a Němci. Měli jsme tu opět jen jedno odpoledne a potom druhý den, tak bylo nutné využít každou minutu. První den jsme zvládli i místní baziliku, kde jsem po delší době viděla okna s kamennými tabulkami, které právě k večeru prosvicovalo slunce. Ale i bez toho jde o působivý prostor.
Orvieto vyloženě vyzývá k toulkám a sice je známé pro své bílé víno, ale tady si myslím, že na Moravě umíme lepší. Zmrzlinu ale zatím ne. Příchutě tiramisu a anglické polévky byly naprosto nezapomenutelné a skvělé a morušová tříšť je také něco, co hned tak neobjevíte. Tady jsem ty dva kydance zmrzliny snědla bez odmlouvání.
Druhý den jsme začali v muzeu Etrusků. Kultura, o které víme velmi málo i přes to, že máme hodně dochovaných památek. Místní osídlení je staré a Etruskové sem zasáhli hodně. Pod kopcem, na kterém Orvieto stojí, se našla jejich nekropole, mimo jiné.
Věděli jste, že ta římská vlčice, která krmí Romula a Rema, je vlastně etruská a ti dva tam přibyli až o hodně později?
Potom jsme potkali několik zavřených kostelů, které měly být otevřené,
Manžel zde oslavil také své 45. narozeniny. Vybral speciální restauraci, která má několik pater sklepů, které sahají od těch novodobých přes renesanční až po ty etruské. Z jejich doby jsou tu zachované mimo jiné také 2 obrovské vyzděné tanky na víno! Holt 2500 let kontinuálního osídlení.
Trochu náročnější bylo pro nás se přizpůsobit jídelnímu rytmu, protože děti, které doma obědvají v podstatě v 11h a večeří v 17h tady měly hodně smůlu. Naštěstí nás už trochu posunulo Miláno, takže tady v těch pět proběhla svačina ve formě zmrzliny a do otevíračky v 19.30 jsme vydrželi. Jídlo jsme pro jistotu měli předvybrané, ale pro jistotu jsme si prošli i aktuální nabídku, kdyby náhodou… hladové ratolesti zachránil přinesený chleba a několik soust z předkrmu, který z 90% nebyl podle jejich chutí, ale přežily obě 😀.
Hlavní chod byl skvělý, protože to byla oslava, přišel i zákusek a starší se pak tvářila tak spokojeně, jak snad ještě nikdy v životě. Asi se poprvé v životě pořádně najedla, nebo nevím, jak si to vysvětlit! I když bylo 21h, dali jsme si kávu (z nějakého důvodu nám tu po ní nedělalo problém usnout) a šlo se na prohlídku sklepního muzea, které je vedené skutečně jako muzeum a je přístupné jen zákazníkům podniku.
Mimochodem, hodinu po nás, ve 20.30 dorazila místní italská rodina s dítětem, které bylo tak o rok mladší, než naše mladší, takže sotva 3. Tady se prostě v pět nevečeří.
Ze skalního města jsme odjížděli místním busínem dolů na přípoj a proplétání se úzkými starobylými uličkami byl poslední zážitek, který jsme si odtud odvezli.
P. S. Brzda na fotce je z českého vlaku, ale byla to přesně takováhle.
Albereze, regionální park Maremma
Slíbili jsme holkám moře. A pak i bazén. A manžel našel oboje. Ale protože neholduje běžným turistickým letoviskům, i tady na to šel od lesa.
Doslova od lesa, protože mezi nejkrásnějšími plážemi na naší straně Itálie, tedy u Tyrhénského moře (taky za ten název údajně mohou Etruskové), patří ta v regionálním parku Maremma. Jsou to zalesněné kopce znějící ohlušujícím řevem cikád, vonící ve vedru kapající piniovou pryskyřicí a plné lišek, jelenů a dokonce i vlků.
Ovšem bez auta to je malinko výzva. Přestupovali jsme v Římě, vlak měl zpoždění a byl přeplněný, takže seděla jen nejmladší, starší nakonec na podlaze, já stála na jedné noze mezi sedadly… a ukázalo se jako zásadní mít hlavně dostatek jídla pro děti. Svačinky a tak, protože plán na oběd v tomto vlaku vyjít nemohl. Nešly na něj rezervovat místenky, které jsme jinak měli všude, kde to šlo, a bylo opravdu plno. V Římě jsme další vlak trochu dobíhali, ale v něm už to bylo zase fajn.
V pořádku nás dovezl do Grosseta, což je poměrně velké město. Pro jistotu jsme dokoupili v Lidlu u nádraží mléko (základní potravina naší mladší) a nějaké pečivo pro jistotu. A pak jsme šli hledat autobus do Albereze, který měl jet asi 2h po příjezdu vlaku. Jindy bychom si i vzali taxi, ale tady asi měli monopol a cena byla víc než nehorázná.
Autobusové nádraží bylo hned vedle, i se světelnou tabulí. Jenže náš čas a spoj na ní nebyly. Opět jsme byli rádi, že muž mluví italsky a šel se zeptat řidičů. Prý ano, tady to pojede, až bude čas, všechny busy odtud jezdí.
Fajn. Za chvíli nás před tabulí stálo víc a protože nás spojily nervózní pohledy, zjistili jsme, že tam chybí také další autobusy, třeba ten do Sieny. Postupně jsme došli k názoru, že na tabuli jsou autobusy, které už tam stojí. Což byl trochu problém, protože to nebylo úplně malé místo a nebylo na všechny autobusy v řadě dobře vidět. Takže muž běhal sem tam a občas se zeptal dalšího řidiče, jestli jako to fakt přijede. Prý ano.
Vyhlíželi jsme ten náš s označením G15, ale pro jistotu se muž těsně před časem odjezdu ptal všech autobusů, které se tam nově objevily. A dobře udělal. Náš opravdu přijel a stál úplně na konci řady a neměl na sobě žádné označení. Ani číslo, ani směr.
A takhle vyjel z nádraží do města a takhle neoznačený projel několik zastávek, kde se řidička bavila s lidmi na zastávkách, kteří se ptali, kam jede. Asi si ráda povídala. Nicméně někdy v průběhu cesty to číslo nějak nahodila, protože v Albereze už náš autobus svoji G15 na čele měl.
Ubytovali jsme se tedy v obci Albereze, odkud jezdí pravidelně busy právě k vytoužené pláži. Ubytování bylo ve stylu “agroturismo”, což doteď přesně netuším, co jako má být. Bylo to sice se snídaní (hromada různých buchet, drobenek a jednoho sýra, ricotty a salámu, jogurtů a 2 pákových kávovarů a takové té mašiny na mléko, byla jsem po 3 dnech totálně přeslazená), ale jinak na čistém pokoji kromě lednice nebylo nic. Ani hrnek, rychlovarka, nic. A nebyly ani jinde sdílené přístroje přístupné. S tím jsme úplně nepočítali.
Ubytování bylo necelý kilometr od vlastní vsi, takže od busu jsme tam museli dojít i s kufry a jak jsme teď zjistili, tak si zajistit oběd i večeři zpět ve vsi. Na místě se asi kdysi vařilo, byla tu veliká terasa… ale asi tak rok nepoužívaná.
Což nás napřed vyděsilo, protože ve vsi nebyl žádný normální obchod. Jen minimarket a 2 bary. Musím v tuhle chvíli vyzvednout Google mapy, protože obsahují naprostou většinu informací správně a to i ve srovnání s tím, co se dozvíte na místě od lidí. Třeba otevíračky.
Dorazili jsme docela pozdě, večeřeli z vlastních zdrojů a byli mírně nervózní z toho, jak budeme jíst zítra, kdyby nebylo dětí, asi jsem sice rozladěná, ale ne tak moc.
Ani pozdní příjezd nezabránil holkám vlétnout do místního bazénu, lázeňsky teplého a v tuhle hodinu plného komárů. Holky ještě týden potom vypadají jak po neštovicích.
Po snídani jsme se ve vedru vydali s kočárkem pěšky do města na autobus jedoucí na pláž. Našli jsme stanoviště (nebylo úplně tam, kde nám říkal pan domácí, ale na dohled, tak to bylo ok) a dozvěděli se, že lístky na něj si musíme koupit v jednom ze dvou místních barů. Klaplo to!
Jeli jsme poměrně daleko, respektive pomalu, asi 15-20 minut, ale bylo to fajn. Viděli jsme místní speciální plemeno bílých býků, pohledy dovnitř parku, zjistili jsme, že aut tam pouští vždy jen nějaký počet a ostatní čekají u závory, až někdo jiný odjede.
U zastávky autobusu byla malá občerstvovací vesnice s dobrými záchody, několika foodtrucky, kde bylo úplně všechno (od pizz a těstovin přes nějaké speciality, milion druhů pití, zákusků až po nanuky), obchůdkem s oblečením a ještě něco, co jsme minuli.
Odtud se už vinuly dvě pěšiny ohraničené dřevěným zábradlím, které vedly na samotnou pláž asi 300 m daleko. Většina z ní se dala projet i s tím kočárkem, čehož jsem se bála, ale složit jsme ho museli až asi na posledních 50m.
Pláž samozřejmě stála za to! Čistý jemný písek, i v moři, prakticky bez nějakých mořských potvor ve vodě, lidí opravdu přiměřeně, regulace je znát. Moře krásně čisté a teplé tak, že i já jsem do něj vlezla (což jsem minule ve Francii nedokázala, i když pro ostatní i tam prý bylo teplé). Tady muselo mít ke 30 stupňům. Mírné vlny a zrádné slunce. I já i muž jsem se hned první den parádně spálili. Ano, byli jsme namazaní 50. A ne, neleželi jsme na slunci. Jen jsme balili zády k němu. Asi 15 minut. Naštěstí děti toho byly záhadně ušetřené.
Balení a únava z toho hledání a nevychytaných plážových postupů mi návrat znechutila tak, že jsem odmítla tam už jet. A to jsme zde měli zůstat celé 4 noci, nejdéle ze všech míst.
A vyhlídka na oběd v jednom ze dvou barů mi moc na náladě nepřidávala.
Jenže! Místní bary, to je panečku instituce. Z venku to vypadá fakt jak bar, prostě takové olepené, s reklamou… Uvnitř nic složitého, pult. A pak ještě jeden pult a pak ještě další pult. A 3 ledničky. A velký stojan. A na nich bylo kromě plně dostačující nabídky obědových pochutin (pizza a obložené cosi) také sladké snídaňové pečivo, velká a různorodá nabídka alkoholů, vín, ale také octů a olejů. A místní med, kapary, olivy a další místní produkty. A pár knih na lokální témata. A lokální ovoce a zelenina (ty broskve byly božské!). Samozřejmě nechyběl slušný výběr zmrzliny a nanuků (tedy jen balených). A samozřejmě kávy a čajů.
Kávu jsme měli s ledem, caffe shakkerato. Aha, takže takhle se to tu dělá. Ráno se sem chodí na snídani, pak na lehčí oběd a asi i na večeři, i když na tu je možné zajít do jediné místní restaurace. Což jsme udělali také poslední večer. A potkali jsme tu bandu asi 10 Čechů.
Kromě nás v tom podivném agroturismo zařízení bydleli také Poláci, další Češi, Němci, Belgičané, Italové a mnozí další. Většina s vlastním autem, tipuju, že jsme byli jediní bez.
Nicméně každý pokoj měl k dispozici dostatek ručníků a přenosný sušák a také plastový stolek s židlemi. Zřejmě tam bylo možné si zaplatit jízdu na koni a možná i jiné věci, ale my tu byli “u moře”. A u bazénu. Druhý den jsem opravdu s mladší zůstala doma a k moři vyslala jen muže se starší, kteří měli také z úkol potom v minimarketu nakoupit večeři.
Ale poslední den jsme zase jeli všichni, už lépe připraveni jak na slunce tak na logistiku. Zjistili jsme, že slunce nejspíš opaluje i přes tričko a je mu fuk, že je to jen 10 minut a že jsme před tím taky byli namazaní. Oba jsme si trochu zase přidali na červené. Moře bylo malinko chladnější (poblíž byly hlášené deště a asi nějaká bouřka), ale pořád ne tak moc, aby tam nakonec nevlezla.
Musela jsem uznat, že místo i pláž jsou fakt krásné a že máme originální zážitek a víme o Itálii zase něco víc, než jsme znali před tím, i z jejích přírodních krás. Maremma park rozhodně doporučuji a pláž je tam taková třešínka na dortu.
Ráno jsme dostali od pana provozního krabičky s buchtou a švestkami a dlouho před začátkem snídaně, který byl v 8.30, jsme odešli s kufry do Albereze na bus, který nás měl dovést na vlak, který jel do Říma a odtud jiný do naší poslední letošní destinace, Benátek.
V Grossetu jsme opět museli uznat, že Italové jí rádi dobře, protože nádražní bar je tam také skvěle vybavený, nakoupili jsme tam oběd pro všechny a dali si snídani. Ty buchty jsme si nechali raději na jindy. Jogurt, cornetto (italský croissant), čerstvý fresh a cappuccino to zachránily.
Na prstech směřujících
nahoru z dlaně
Sedí oblak – pinie!
K čemu je dobrý myšák Mickey aneb Benátky
Opět jsme jeli do Říma, kde jsme opět po krátkém běhu stihli vlak do Benátek. Sice naše zpoždění z Grosseta nebylo až tak velké, ale na tabuli se nástupiště objevilo až nějakou dobu po té, co David zaslechl z hlášení informaci o našem nástupišti.
Učte se italsky, učte se italsky, učte se italsky, hodí se to.
Italové mají takovou …věc, která se týká místenek. Jeli jsme 4, ale místenky jsme mohli mít jen 3. Nakolik jsme pochopili, jsou jen pro platící pasažéry, takže naše nejmladší měla smůlu, stejně jako všechny děti asi tak do 6 let. Stejně jako 2 děti italské rodiny, která jela s námi a měla naše zbývající místo u stolečku. 2 děti, 2 dospělí, 2 místa… Na 5 hodin jízdy. Ale nějak to prošlo, mladší usnula po jídle mně a muži na klíně, takže velkou část cesty nám ta 3 místa stačila, jen nás trochu brněly nohy.
Pokud je možné koupit do vlaku místenky přes německé DB, udělejte to! Umožňují je koupit i pro neplatící děti, a to i na vlaky, které vůbec přes Německo nejezdí. Holt to ovšem nejde na všechny vlaky, třeba tady na tenhle to nešlo. Ale na ten z Benátek do Vídně už naštěstí ano.
Vlak se postupně malinko uvolňoval, takže na poslední hodinu už jsme měli každý své místo, kněz, který nakonec skončil u nás a četl si životopis Dona Bosca, také vystoupil, tak jsme byli dokonce spolu.
V Benátkách jsem byla tentokrát podruhé. Poprvé mi bylo asi 11 let a jako silný zážitek si pamatuju výraznou vůni moře a svěží ranní vzduch. Bylo to tehdy poprvé, kdy jsem jakékoliv moře viděla. Čekala jsem, jaké to bude pro holky, první dojem. Vystoupili jsme na velmi příjemném a přehledném nádraží, před kterým je hnedle kanál a most…
A starší neskutečně zavýskala a mladší říkala “To je vono, to je jako Mickey Mouse, to je vono!”.
Kdybyste náhodou nevěděli, tak se podívejte tady, je to jeden z těch opravdu dobrých dílů:
https://www.youtube.com/watch?v=3iatk0hUDoY
Ubytovaní jsme byli na židovském městě, tedy v ghettu. Není to daleko a na cestě je jen jeden most a patří mezi těch málo, které mají něco jako rampu, asi že vede k nádraží…
Šli jsme kolem obchodů, kde bylo všechno, co starší miluje, obrovská čokoládová fontána, několik zmrzlináren, obchody s kabelkami a hromada různých podob benátských masek. Jednu chvíli zařvala radostí tak, že se pár lidí ohlédlo. Jo, Benátky měly od začátku úspěch.
Nějak jsem čekala, že to tu bude celkem smrdět. Ale nikde nás nic takového nepotkalo. Připravte se na neexistenci odpadkových košů (potkali jsme jeden jediný), ale odpadky tam také nikdo nepohazuje, ani ty kelímky od zmrzlin. Je to jedno z velkých témat Benátek. Mimochodem, jezdí dam popelářské lodi.
Na ubytování nás čekala nesmírně milá paní, která nám všechno ukázala, vysvětlila, pomohla s výběrem vaporetta na zítřek a odpověděla na nějaké další otázky. Klidná ulice, naproti malý místní bar, jen se dvěma stolečky venku, kdybych tu bydlela, chodím tam.
Pračka, sušák, dobře vymyšlený byt v prostoru, který se potřeboval vypořádat se 3 výškovými úrovněmi, původní dřevěné stropy… nádhera.
Muž šel nakoupit do blízkého supermarketu a stavil se i v košer pekárně, téměř u našeho ubytování. O sladkou snídani tedy nebude ani tady nouze, ale to koštování holt nešlo pominout, když ghetto, tak alespoň něco z toho, co nabízí.
Po večeři jsme vyrazili všichni na první průzkum Benátek, díky tomu, že postupně přestal i mírný déšť, jsme viděli západ slunce a oblohu růžovou jak z toho Mickeyho.
Ráno zase jemně poprchávalo, ale pro nás bylo dostatečně teplo a těch kapek bylo jen pár, lepší než vedra v Miláně. Ke sv. Markovi jsme dorazili včas, kdy tam většina turistů ještě nebývá, prohlédli si tak náměstí v klidu (oproti mé vzpomínce tu opravdu podstatně vymýtili holuby) a s online zakoupenou vstupenkou jsme se zařadili do správné fronty, ze které trpělivý zřízenec vyřazoval ty, kdo vstupenku online neměli nebo ji měli na jiný čas. Marka jsme si prošli, Dóžecí palác bychom s mužem ještě raději, ale ne s dětmi. Takže jsme se vypravili rovnou hledat naše vaporetto na protější ostrov.
Věřte Googlu. Naše zkušenost z cest. Google věděl přesně, odkud náš aquabus (jak tomu říká naše starší) odplouval. Z mola, kde bylo naše číslo 2, nás poslal plavčík na jiné nalodiště. Poslal nás sice na správné číslo (B, ne B1!), ale na špatné molo. Google to doladil a už mu budeme věřit.
Stejně jako v Brně, si tu můžete pípat kartou a systém vám následně sám na konci dne vybere nejvýhodnější jízdné.
Vzpomněla jsem si, že kostel na protější straně už jsem viděla a že i v těch 11 mi přišel ohavný a shodli jsme se na tom i mužem. Ale na tenhle ostrov se stejně vyplatí jet kvůli pohledům na ty “hlavní” Benátky. Škoda, že nebyl čas zajet na Murano…
V Miláně jsme každý projezdili asi 230 Kč za 3 dny. Tady 633 za jeden den, tedy vlastně celodenní jízdenku.
Croisantům se tu říká cornetto a jsou podle mne lepší než ve Francii. Ale já prostě nepovažuji Francii za gastronomicky přijatelné území (čistě moje preference, měla jsem tu čest jíst tam mnohokrát v rodině a byla to lahodná jídla, ale ty restaurace… kdo proboha dá ke kari hranolky???? Ne, rýži vůbec v nabídce neměli, ani těstoviny, ani nic jedlého, naše dítě tam tehdy žilo na bagetách, které tam mají zase oproti Itálii podstatně lepší, to ano.).
Potom jsme podnikli několik marných pokusů, při kterých jsme si ověřili, že úterý je opravdu zavírací den na mnoha místech, třeba v Guggenheim muzeu. Ale některé kostely měly otevřeno a v nich vidět ohromné Tiziany a Tintorety, Pisary… jo, to jde. Nevynechali jsme školu Rocco a vidět takhle ohromné civilní baroko byl také zážitek.
Benátky jsou specifické. Jako přístav na východním pobřeží obchodovaly s orientem. A ten orientální vliv je tam ohromně znát. Jsou ale především barokní. A i když historie slavných benátských masek je starší (a v mnohém o ní vlastně nevíme), tak s barokní dobou má společného mnoho, i s následujícími obdobími rokoka a klasicismu a ještě kus dál. Podle všeho byly Benátky nejdivadelnějším městem, jaké si umíme představit.
Jeho úzké uličky nahrávají mnoha příběhům. V jednu chvíli jsme prošli rohy dvěma domů, které dole byly sotva na náš úzký skládací golfáč a nahoře se sbíhaly ještě blíž. Jako průchod na Příčnou ulici v Harry Potterovi. Z relativního ticha běžného města do záře a ruchu plné ulice, která přecházela v náměstí lemované restauracemi a obchody.
Muž poznamenal, že není divu, že sem situovali autoři jeden z dílů Assassin’s Creed: Brotherhood of Venice. Sice je to renesance, ale to nehraje roli. V Benátkách je všechno tak trochu magické (dokud jste turista).
A pokud nejste matka tlačící kočárek nebo vozíčkář.
Protože pro ty Benátky nejsou. Jen dva mosty z mnoha, které jsme přešli, byly relativně přístupné kolečkům. Jeden z nich neumožňoval ani vytlačit kočárek s dítětem nahoru, prostě rampa měla pravidelné předěly, které byly příliš vysoké pro kočárky, které tu ostatně měla většina těch, kdo přijeli s dětmi.
A tak jsme si očima vyjadřovali pochopení se všemi rodiči, kteří přenášeli v rukou přes mosty prázdné kočárky a na rukou své děti a v horším případě – své spící děti i s kočárkem. Byla jsem ráda, že tam je 25 a ne 35°C. Ta rodičovská sounáležitost mezi turisty všech barev pleti, z různých koutů světa, byla hodna zapamatování. Také zážitek, který se počítá.
Skvělý oběd, skvělá zmrzlina, skvělé zážitky. Nákup v supermarketu v bývalé budově divadla (nesmělo se tu fotit), večeře, poslední víno, zavřít okenice, vypnout klimatizaci a spát. Příjemný déšť a tichá bouřka v noci vyčistily vzduch a ráno jsme, opět za mírného deště, došli na nádraží na náš nejdelší vlakový přejezd.
Čekalo nás 8 hodin do Vídně a pak 1.5h do Brna. Do Vídně jsme dojeli na minutu přesně.
Vlak do Brna měl 100… ne, 150… ne… víc minut zpoždění.
Projedete 3000 km s maximálním zpožděním kolem 20 minut, abyste na posledním úseku uvízli.
Rozhodli jsme se pro pomalík do Břeclavi a z ní vlakem jedoucím z Olomouce do Brna. Díky tomu jsme dorazili jen o hodinu později oproti plánu a o dost dřív, než náš původní vlak vůbec vyjel z Vídně. Bylo mi docela líto těch, kdo chtěli z Vídně dál, třeba do Prahy.
Poslední večeře ve vlaku, doma ve 22h, v posteli 23:15. Obě holky to zvládly bez problémů, i ten brněnský déšť vydržel rozumný. Spali jsme všichni jako pověstná miminka (ano, ta z pověstí) do víc jak 8h ráno.
