Velká vlaková cesta po Evropě 2025, 1. část

„Od pradávných časů se z pokolení na pokolení vypráví nejeden příběh o kolébkách písní v památných místech, ale hory se rozpadnou, řeky odplynou, nové cesty překrytí staré, kameny se propadnou do země a zmizí, stromy zestárnou a ustoupí mladým proutkům, čas plyne a svět se změní…

A přece jsem dorazil do míst, kde přede mýma očima stojí památník, jemuž nikdo neupře tisíc let trvání.“
(Bašó, Úzká cesta do vnitrozemí)

Poprvé jsme takto jeli loni.
2 dospělí a 2 děti, letos 3 a 8 let.
S kartou Interrail, se kterou můžete jezdit na naprosté většině evropských tratí, výjimečně dokoupíte ve vlaku suplement. Mají skvělou aplikaci, cestu si můžete naplánovat dopředu, můžete operativně měnit vlaky a v rámci zakoupených dní i přidávat trasy.

Ještě před začátkem cesty to bylo u nás malinko napínavé. Mladší dítě nemá ještě 4 roky, není zrovna zdatný chodec a chodit jsme chtěli dost. Navíc přes den ještě poměrně často spí, takže bylo jasné, že musíme mít kočárek. A asi týden před cestou se naše hooooodně opotřebené cestovní golfky rozhodly, že plánovaný terén už nedají. Náhradu jsem objednávala hodně narychlo, málokteré golfky unesou buclatou skoročtyřleťačku. Došly včas, totiž asi 18 hodin před naším odjezdem. Jen po cestě vypadají, že za sebou mají o dost víc než 14 dní používání 🤫.

Varuji všechny, kdo milují lowcost a camping. My jsme staří a pohodlní rodiče a máme rádi apartmány s kuchyňkou. Manžel je dobrý ve hledání poměrů cena/výkon, taky náš rozpočet neumožňuje totální glamping, ale v hostelech jsme nebydleli, až na jednu skorokempovou výjimku. Většinou jsme chodili na oběd, protože jsme v každé destinaci byli 2-3 noci, takže jsme celý den prochodili, snídani a večeři jsem si zajistili jako doma, vlastními silami.

Z minulého roku už mám vysokou školu balení, tak jsem byla zdatná v tom, jak připravit kufry a věci v nich, abych rychle měla po ruce potřebné a opětovné balení bylo také rychlé.

První zastávkou byl Salzburg

V Brně jsme nasedli na vlak do Vídně, ve Vídni na vlak do Salzburgu. Cesta je překvapivě krátká. Nechápu, že jsem tam byla poprvé až teď!
Věděla jsem, že je to město relativně pod horami, že je to rodiště W. A. Mozarta (tím starší zjistila, že tam mají její oblíbené mozartkugeln 👧) a že tam teče řeka.

Skutečnost je taková, že je to malé, ale opravdu hezké město, dost turistické, Mozart táhne, ale není nijak přehnaně drahé a pár kilometrů odtud vznikla dnes možná nejznámější vánoční píseň Tichá noc.

Rakušané jsou nám kulturně poměrně blízko, tak nám vyhovoval i místní rytmus a také jsme potkali hodně nosících rodičů (rozuměj – těch, kteří používají pro své děti nosítko, větší polovina z nich byla i ergonomická a ne, nebyli to Češi).

Bydleli jsme v centru města, moc příjemné místo, moc příjemný ubytovatel. Rozhodovali jsme se, zda navštívit Mozartův rodný dům nebo místo, kde bydlel, a vyhrálo to to druhé. Jsem ráda, pro holky to bylo schůdnější. Uvízli jsme tam déle, protože se poměrně hodně rozpršelo, a i když jsme měli pláštěnky, nebylo to úplně nutné a čekání bylo i díky suvenýršopu fajn – měli tam ty koule.
Prošli jsme ještě blízký park, užili si jeden z mostů a výhledy na břehy z něj a byl čas ulovit první večeři na naší cestě.

Drobná poznámka – Rakušané poměrně často vyžadují platbu v hotovosti. Podle některých je to proto, že tím chtějí zamezit digitálnímu sledování jejich plateb. Čert ví.

Druhý den jsme vyrazili prozkoumat větší část města. U nás nevím o takto klasicistním urbánním prostoru, tak to bylo příjemně zajímavé. Nakoukli jsme do několika kostelů a protože dopoledne ještě docela slušně pršelo, zašli jsme s holkami do muzea hraček. Je to ve skutečnosti třípatrová herna a něco jako muzeum dohromady. Naprosto ideální. Zůstali jsme tam zbytek dopoledne a bavilo to všechny.

Po obědě se udělalo hezky, vyrazili jsme prozkoumat další kostely, doporučuji skalní katakomby nebo cely, říkejme tomu, jak chcete. A pak jsem se rozhodli přeci jen nevynechat ani hrad. Nahoru se dá jet zubačkou, kočár bychom do toho kopce stejně nevytáhli. Vyplatí se to už kvůli výhledům, nebo spíš právě kvůli nim.

Dolů jsme šli pěšky přes pradávný ženský klášter. Slyšet tam modlitby, které zde bez přerušení probíhají v podstatě 1200 let, byl silný zážitek. Městské průzkumy jsme zakončili v krásné artdecové kavárně a i když jsme se báli, že bude příliš turistická, nebyla to pravda, ceny běžné, zákusky tradiční a kvalitní. Domů jsme došli právě včas, než začala pořádná bouřka a byla opravdu majestání, kromě hostů na terase v restauraci pod námi nám zmizely úplně i výhledy na kopec s koncem hradeb.

Protože i ráno mělo hodně pršet, tak jsme se rozhodli jet na nádraží raději o chvíli dřív. Podařilo se nám se o pět minut vyhnout dalšímu lijáku. Mimochodem, Costa má lepší kafe než Starbucks.

Přetichá noční hudba,

město jednoho.

… a sladkých koulí

Erstfeld, Lucern

Moc mne baví ve vlaku pozorovat měnící se krajinu. A tady bylo co sledovat. Přejížděli jsme téměř do středu Švýcarska, do obce jménem Erstfeld.

Mírnou komplikací byl fakt, že jsem v Salzburgu zapomněli v ledničce naše jídlo na celý den a naše dvě vidličky a měli jsme jen většinu toho pro děti. Takže jsme museli využít nabídky jídelního vozu. Ale nebylo to ani extrémně drahé a naopak to bylo i chutné, jen holt pár eur vyletělo komínem. Když nic horšího…

Rakouské Alpy se měnily ve Švýcarské a navždycky budu Švýcary podezřívat z toho, že místo trávy na svahy lepí koberce. Tak to totiž působí a ani v Rakousku ani v Itálii takové svahy nemají.
Švýcarské vlaky byly to nejlepší, co jsme potkali a asi si neumím ani na regionální úrovni představit vyšší standard. Čisté, se samoobslužným barem na palubě, pohodlné, prostorné, krásný záchod, zamykání, které se nebojíte použít. A samozřejmě jezdí na čas.

Erstfeld je malé městečko, kde ale začíná docela dost turistických tras. My se na horské túry vydávat nechtěli, ale na místní poměry tam bylo velmi levné ubytování. Vlastně to bylo druhé nejlevnější na naší cestě. Po nějaké pauze začínalo, tak cena byla výhodná a byl to krásný byt ve staré vile, kde stále byly některé původní prvky jako schodiště nebo topení. Chyběla tam ovšem slíbená pračka (vývod byl připravený), to byla mírná komplikace a já se modlila, aby určitě byla naší další destinaci.

Původní plán byl plavba po Lucernském jezeře, podle počasí se zastávkou na jedné koupací pláži (jo, holky vlezou i do studené vody), ale nakonec jsme zhodnotili, že přes 100 euro za to asi dát nechceme a když máme naši vlakovou kartu a na ní rezervu 3 dny, tak si sjedeme do Lucernu vlakem. Byl to skvělý nápad. Lucern je pitoreskní město. Krásné, dostatečně daleko od hor, abych se tam cílila v klidu (v Erstfeldu jsem se pod skalní stěnou cítila trošku nesvá) a přitom tam hory tvoří malebný horizont.

Lucern mi připomněl náš Český Krumlov. I svou malebností, ale i některými místy na řece s jezem. Dopoledne jsme si prošli centrum a okolí s povinnými památkami. Na oběd jsme zašli do víceméně italské restaurace, protože dětem to samozřejmě vyhovuje lépe než prapodivné kombinace řízků, které jsou tu obvyklé. Mísí se tu nejen jazyky, ale i kultury. Výsledek byl, že jsem si já nakonec docela ráda dala italské rizoto se švýcarským řízkem (fakt to tak nabízeli) a bylo to dobré. Italové naše děti, hlavně to mladší, milují. A tady v té restauraci byl majitel nejspíš skutečně italského původu a dokonce naši dceru chtěl ukázat svým přátelům, kteří tam přišli na oběd. Holky dostaly i sušenku na odchod. No… ne, že by ji potřebovaly. Ale ona ta mladší opravdu umí být… cute.

Po obědě usnula a tak jsme vyrazili s kočárkem po promenádě kolem jezera. Vycachtali jsme si nohy v překvapivě teplé vodě a když se dítě probudilo, využili jsme na doplnění dětského deficitu jedno hřiště, které bylo po cestě. Potom jsme udělali zastávku na hodně slušnou zmrzlinu, která nás naladila na budoucí přejezd, protože zbytek cesty jsme strávili v Itálii.

První kolo počítání tunelů vyhrál manžel, ale i tak bylo jasné, že jsme jejich množství na cestě dost podcenili. Minulý rok jich bylo určitě méně. Teď naše odhady pod stovku nebyly adekvátní. Udělali jsme nové, nejvyšší kolem 140.

Hory se tu zvrásnily,

protože pastva

je příliš učesaná!

Miláno

Bylo tu o poznání tepleji než ve Švýcarsku. Zajímavé bylo vidět rozdíly na obou stranách hor a v tom, jak vypadala města těsně pod horami v Itálii, takové vyloučené lokality, i přes to, že šlo o velká města.

Manžel se trochu bál toho, že je Miláno moc velkoměsto a jak se nám zde bude pohybovat. Nebydleli jsme zrovna blízko u nádraží, ale asi 30 minut tramvají.
Za to jsme bydleli hned u římských sloupů a ta historie je tady krásně promísená.

Miláno je poměrně špinavé město. Zřejmě i ráj sprejerů, protože nikde jinde jsem neviděla tolik posprejovaných zdí. A to skoro všude, i když sem tam to bylo lepší. Bar vedle nás z toho udělal výhodu, svou značku a posprejovali si i stolečky, které na večer vyndavali ven, před ty římské sloupy. Miluju tuhle estetickou mozaiku!

Před domem, hned vedle římských sloupů, byl také kostel, do kterého se nám podařilo dostat až poslední den (byli jsme tu 3 noci). Kromě filipínské mše (žije tu obrovská komunita filipínců a zjevně mají skvělé sbory) jsme tu našli mozaiky někdy z 5., 6. století. Věřím, že jen málo turistů je tu najde, manžela holt tyhle věci zajímají a já se ráda nechám v tomhle případě vést, je silný zážitek vidět tu historickou skladbu kultur doslova na pětníku.

V Itálii mají překvapivě málo nosítek. Ale vlastně i málo kočárků. Jezdí se tu autem. Itálie není moc pro malé děti tak, jak to vnímáme u nás. Jinak je samozřejmě milují. Ale pohybovat se s nimi po městech… to moc ne. Ani vozíčkářům nezávidím. Milán není město pro maminky s dětmi (Benátky už vůbec ne, ale k tomu se dostanu).

Ani metro není bezbariérové. Výtah byl na několika místech mimo provoz (naučte se, jak se to řekne, potkáte tu dost věcí mimo provoz :-D), schody jsou většinou přes dvě patra, z hlavního nádraží jsme našli jediný výtah a u něj skoro nekonečnou frontu… Jsem ráda, že dítě už schody nějak zvládá a kočárek nebyl tak těžký, abych ho sama se dvěma batohy nesnesla. Naštěstí při přesunu dcera nikdy neusnula.

Měli jsme nejspíš trochu jiný program, než běžný návštěvník. Manžel chtěl navštívit opatství hned za městem, kde byla pohřbena jedna z postav, o kterých mimo jiné píše. Opatství je to krásné. Probíhala tam mše, ale ani potom jsme nemohli na hřbitov zajít, tak jsem se museli spokojit s působivým kostelem, řevem cikád a mediteránní vůní pryskyřic.

Na ubytování byla vytoužená pračka, takže jsme doplnili zásoby čistého prádla a jednou jsme zašli nejen na oběd, ale i na večeři. Hned ve vedlejším vchodu totiž sídlila skvělá restaurace. Manžel je mlsný a my se k němu ochotně přidáváme. Fronta před otevíračkou (19h) dávala znát, že je to místo i oblíbené.

Pokud tohle ze zahraničí neznáte, tak vězte, že často i do “obyčejného” bistra musíte být uvedeni. Počkat u vchodu, než vás někdo přijde usadit. U nás se s tím potkáte v lepších restauracích (nebo těch, které se chtějí tak profilovat), ale tady je to standard.

Večeře byla skutečně skvělá a prošli i testem na tiramisu, které muž dělá výtečné (umí i odlehčenou verzi z ricotty). Mají tu několik děl vytvořených z různých tvarů těstovin, což dobře zabavilo děti při čekání na jídlo.

Další den jsme šli do místního akvária, které patří mezi nejstarší v Evropě, jeho existence trvá víc než 100 let, pozornost si zaslouží budova i z venku. Je přiměřeně velké (někdo píše, že malé, ale podle mého to bylo přesně tak akorát pro děti, aby je to bavilo), obě děti byly nadšené! A to je u nás tedy co říct, to se asi stalo poprvé :-D. Vstupné bylo 10 eur za nás všechny, takže rozhodně to za návštěvu stojí!

Oběd obstaralo skvělé malé žluté bistro.

Potom jsme prošli skrz místní hrad, který je rozlehlý a dost odlišný od těch ve střední Evropě. Proplétali jsme se milánskými uličkami domů, ten den asi 9 km v nohách, starší to dávala i díky svým novým chytrým hodinkám a motivujícímu krokoměru. Mladší spala a já nadávala na italské chodníky a neustále jsem byla ráda, že jsem koupili ten nový kočárek, protože starý bych tu už neutlačila.

Druhá poznámka se týká otevíracích dob. V Itálii na ně dávejte dobrý pozor, nejenže často drží siestu (v Římě vám třeba všechno zavřou ve 13h a otevřou v 16 i později), ale také bývá zavírací den úterý (počítají s prodlouženým víkendem), ale někdy naopak pondělí. A to i u supermarketů, pekáren a restaurací.

Další věc, která mi mírně vadila, byl fakt, že s kafe s malým kopečkem zmrzliny dostanete za 1.80 Eura, ale jeden kopeček zmrzliny si dále možná za 2.50 nebo někde taky ne a porce začínají od dvou příchutí na 3-3.50 a jsou takové velikosti, kterou já nesním nebo sníst nechci a v půlce to chci vyhodit. Naprosto nechápali, když jsem chtěla, aby pro mladší dali do kelímku jen tolik, aby to nepřetékalo ze všech stran, aby to byla schopná jíst a netekla jí zmrzlina na nohy a oblečení. Opravdu nešťastně se na mne díval pán, když mi podal druhý kelímek a já tam půlku té zmrzliny odložila a nechala jsem mu ji tam s tím, že ji nechcem. Asi jsem spáchala jeden z velkých italských hříchů…

Kafe mají Italové dobré všude. I na tom posledním nádraží nebo v zapadákově, kam autobus jezdí 3x denně, alespoň taková byla naše zkušenost.

Nakonec jsem se odhodlali dokonce k prohlídce Duomo di Milano, protože se nám k němu podařilo dorazit na turistické poměry dost brzy ráno (mladší holt i v šeru okenic poznala, že je den) a pak jsme prošli vedle stojící nákupní galerii, která sice hostí luxusní (podle mne nezajímavé) značky, ale hlavně je hezká sama o sobě (Galleria Vittorio Emanuele II).

Pobyt jsme zakončili v muzeu moderního designu, které nás dost bavilo a také se dalo zvládnout v rozumné době, i když by se i tam dal strávit půlden bez problémů.