Když nemůžeš, přidej! Růst o 10% ročně! Vyšší HDP! Rychlejší vlaky, silnice i internet. Rychlejší videa, psaní plné zkratek, požadavky ASAP, žebříčky, agilní přístup, efektivita, samostatnost, produktivita.
Co byste k tomu ještě přidali? A jak se vám ten seznam vůbec četl?
Mám ve svém okolí pár lidí, kteří se v takovém nastavení narodili. Efektivita je jejich druhé jméno a rozhodně pro ně není čas ztrácet čas. Jdou do akce, mají tah na branku a když nemohou být produktivní, stejně vymýšlí, jak by to šlo.
No, potom mám v okolí dost lidí, kteří o tom z nějakého důvodu nepřemýšlí, i když je to asi štve. Ze dvou důvodů. Buď proto, že tohle neumí a chtěli by nebo proto, že jim to absolutně nevyhovuje. Minimálně ti druzí se to naučili obcházet a vypadat produktivně, i když nejsou.
Určitě se to netýká 100%. Ale stále je (nás) dost.
Je ale také fakt, že čím dál víc lidí v bohatých společnostech si uvědomuje, že možná tohle tempo není pro ně. Že efektivita není to zaklínadlo, které by právě je motivovalo.
A tak se vedle slow-food a slow-fashion objevil také slow-living.
Mimochodem, co se vám vybaví u slov jako hygge, lagom, ikigai nebo cittaslow?
Live, but slow!
Než jsem měla dítě, občas jsem se nudila. Taky jsem mívala pocit, že nestíhám. Už chápu, že se tomu mamka usmívala. Na mateřské jsem jsem zařadila turborychlost. Jinak se tomu nedá říct. Rozhodně netuším, co je to nudit se. A myslím, že už to nikdy ani umět nebudu, což je zajímavé, fakticky myslím, že mi tenhle koncept vymizel z mysli.
Kromě toho, že mám vždycky něco, co je potřeba udělat, tak i samotné nicnedělání dostalo důležitost. A také je tam milion věcí, které dělat chci.
Po 8 letech doma s dětmi a po 3,5 letech od posledního porodu jsem si uvědomila, že konečně můžu zpomalit u některých činností. Neznamená to dělat je pomalu. Znamená to dělat je normálně rychle. Prostě přeřadit z turbo zpět na normal.
Třeba česání se. Nebo pití čaje. Nebo jezení oběda. Nebo sprchování se. Nebo věšení prádla.
Zatím nezvládáme procházky, vaření, oblékání a mnohé další. To přijde časem.
První uvědomění tedy bylo:
NORMÁLNÍ TEMPO JE NORMÁLNÍ.
Slow down
Součástí normálního tempa je i občasné zastavení se nebo zpomalení. I zrychlení. Ale zatím se osobně snažím tomu zrychlení spíš vyhnout!
Věřím, že v každé kultuře existují tradiční mechanismy, které pracují se zpomalením. U nás to bývalo zimní období adventu a Vánoc a určitě všechny postní období. Půst v jakékoliv kultuře bude spíš právě obdobím pomalosti. Pojí se s ním i trochu víc duchovního přístupu, možná vědomějšího atd. V sekularizované společnosti toto dost vymizelo a s civilizací se ztratily i přirozené přírodní rytmy. A proto se nám nejspíš vytratilo i zpomalení.
Ale ne všude. A protože se ukazuje, že víc jak dvě generace na turbo jet nezvládnou, tak se nejprve po nejbližším okolí, ale brzy i po celém světě začaly dostávat do povědomí jiné kulturní koncepty nebo přístupy, které zpomalení umožňují i v moderním stylu života.
Hygge
Dánsko je hodně upršená země. A přesto jsou tam lidé velmi šťastní. Přičítá se to mimo jiné jejich schopnosti si dopřávat příjemné chvíle pravidelně, s rodinou, sami, s přáteli v uvolněné atmosféře… hygge může vypadat různě, ale Dánové ví, že takový čas rozhodně není ztracený, je to ostření naší duševní a mentální pily.
Lagom
Z Dánska je to do Švédska co by lodí doplul, tak nás nepřekvapí, že i tam mají svůj recept na spokojenější život. Možná bychom mohli říct, že Švédi jsou zlatou střední cestou.
To totiž znamená lagom. Ani moc, ani málo. Extrémy nebývají dobře, ať jsou na jakékoliv straně spektra.
Rovnováha je třeba doma i v práci (a mezi pracovním časem a časem rodinným), rovnováha je potřeba v tom, jak se chováme k přírodě (bereme si a měli bychom i dávat)… prostě žít tak akorát.
Můžeme sem přidat ještě jedno slovo “friluftsliv”, které se používá kromě Švédska i v Norsku a najdeme to i v přístupu k dětem v Dánsku, totiž pobyt venku za každého počasí, život v souladu s přírodou a pobyt v přírodě na vzduchu vůbec. Určitě znáte ty kočárky před švédskými jesličkami i za mrazu, jak děti spokojeně spinkají nebo zablácené dánské děti ve školce, každé druhé sopel u nosu, ale nikdo to nehrotí.
Musím poctivě přiznat, že tady jsem osobně na vážkách, ale je to jenom tím, jak jsem sama úzkostná. Ty děti budou jednoznačně spokojené!
Japonský paradox
Snad nejsem jediná, kdo vnímá něco jako „japonský paradox“? Totiž to, že země, kde dochází k sebevraždám z přepracování a pracovní morálka je tam na hranici kultu, je zároveň zemí, kde mají místo s nejspokojenějšími stoletými, země, která “vyváží” koncepty jako zenbuddhismus, ikigai nebo wabi-sabi.
Je to pro mne důkaz toho, že v každé kultuře najdeme všechny póly a že jsou v rámci každé společnosti období, kdy je těžiště víc tady a potom zase tam. A tak to má nejspíš i Japonsko. A myslím, že i my.
Nic to nemění na tom, že zmíněné přístupy přináší mnoho prospěchu lidem po celém světa. Když k nim přidáme Japonci zdokonalený původně americký a pro firmy vytvořený přístup dnes známý jako kaizen, tak máme krásnou trojici, která nám pokryje všechno.
Ikigai nám pomůže se ukotvit ve vlastním životě, wabi-sabi nás ukotví jako člověka v celém vesmíru a připomene nám, že krása není v dokonalosti nebo normách a kaizen nám umožní cestou miniaturních krůčků jít neustále kupředu bez nesmyslného tlaku a stresu.
(Omlouvám se všem profíkům těchto oborů za zjednodušení pro účely tohoto článku.)
Zpomalit celé město
Největším překvapením a objevem, který jsem neznala, pro mne jsou ovšem italská cittaslow.
Mám to také nejvíc pravidel a není to zaměřené na jednotlivce, i když, vlastně i to je tam možné.
Do češtiny to překládáme jako Hnutí pomalých měst a jde o snahu klidnější, ekologičtější, lokálněji pojatý a kvalitnější život ve městech.
Týká se to menších měst do 50 000 obyvatel. Součástí je například podpora lokální ekonomiky, ochrana kulturního dědictví a tradičních místních řemesel, důraz na veřejné prostory a komunitní život atp.Prostě města pro lidi a ne naopak!
Zaujalo mne na tom, že jde o organizovaný program, kde existuje něco jako členství a města proto musí splnit určité podmínky. Seznam měst po celém světě i více informací samozřejmě najdete na wiki nebo přímo na webu cittaslow.
Myslím, že naplánovat si dovolenou právě podle takové mapy, může být skvělý nápad a zážitek. A může to přinést také hromadu inspirace nejen do veřejného prostoru, občanských aktivit, ale i do osobního života.
Efektivita nebo pomalost? Nebo obojí?
Kde byla pointa? Je v tom, že být pomalý není vždycky špatně. Že být vědomější a věci i život si užít, chce čas. A že jde o to, jak kdo z nás chce nebo potřebuje žít.
Ale já jsem chtěla dospět ke krátkému osobnímu sdílení.
Protože mi jeden z výše zmíněných konceptů přinesl fajn změny do života. Kdo mne sledujete, víte, že mluvím o japonském wabi-sabi.
Pro mne, jako někoho, kdo se věnuje estetice všedního dne a kdo věří na to, že smyslové vnímání nám umožňuje zažívat každodenní mikromeditace, bylo wabi-sabi velký objev.
Kombinuje estetiku s filozofií. Netlačí. Je postavené na citlivosti a vnímavosti. Nikomu nemaže med kolem pusy v tom, že život může být jenom růžový. Nikomu neříká, že nemáme strachy. Nikomu neříká, že nepřijde změna (ať příjemná nebo ne). Ale současně je wabi-sabi postavené na tom, že svět je krásný. Že život je krásný. Že krása je někdy trochu schovaná, někdy chce druhý pohled, někdy je nečekaná, někdy s sebou nese smutek nebo melancholii… ale vždycky někde je a to blízko kolem nás.
Upřímně by mne zajímalo, jestli se nějaký ze zmíněných přístupů zabydlel u vás doma nebo jestli máte nějaký vlastní, který tu zmíněný není? Rozhodně nebylo mým cílem vyčerpat všechny možnosti.
Jen ukázat na to, že „slow life matters“.